Letos jedeme do Norska. Nemám tušení, kolikátý zahraniční zájezd našeho sboru to je, ale do příště určitě spočítám a pořadové číslo přidělím. Čeká nás účast na "Grieg International Choir Festival" v Bergenu, kde budeme usilovat o co nejlepší provedení soutěžního programu v kategoriích hudba duchovní a hudba soudobá. Pokoušeli jsme se navázat kontakt s nějakým norským sborem a zájezd obohatit o další zpívání, ale naše snahy se nepotkaly s úspěchem, a tak tentokrát zůstane u dvou soutěžních produkcí a třech dalších vystoupení v rámci festivalu. To ovšem také není špatné, protože takto lze děťátkům naplánovat větší porce přirody ochutnané vlastními tlapkami bez obav, že by eventuální večerní koncert působil ucaprtaným dojmem. Těšíme se tedy na trochu soutěžního vzruchu i spousty krás, které norská země nabízí. Dojmy z toho vzešlé budeme rádi sdílet. 

DEN PRVNÍ – neděle 3. června 2018

DEN DRUHÝ – pondělí 4. června 2018

DEN TŘETÍ – úterý 5. června 2018

Je šest hodin. V kajutě bez oken nejdříve zvoní jeden budík, hned za ním druhý a o vteřinu později nás definitivně budí lodní žena hlásající z reproduktoru, že máme vstávat, snídat a vypadnout. Snídat budeme za chvíli v autobuse, proto druhý bod vynecháváme. Tou dobou již loď pluje zátokou na jejímž konci leží Oslo, a oba břehy, stále se přibližující, naznačují, že už tam každou chvíli budeme.

Tak ještě ke včerejšímu slunce zapadání. Podle domluvy se čtvrt hodiny před desátou z podpalubí vynořil houf modrých mikin a s nadějí zíral v místa, kde na jinak čisté obloze sveřepě dřepěl černý mrak, právě v místech, kde se sluníčko chystalo k večerní koupeli. Bylo to pěkné a patřičně dramatické, leč zapadnutí jsme se nedočkali, jenom to za tím mrakem nějak vybledlo. Mezitm Iva opodál rozmlouvala s hloučkem postarších turistů a později zjeveno, že se Dánové na jednodenním výletě do Osla pozastavují nad podivnými mravy naší mládeže. Proč prý nepovykuje, nestrká do sebe a vůbec je na první pohled divná. Iva trpělivě vysvětluje, zatímco se děti, nenabažené zapadajícího slunce, dožadují tklivého večerního songu. Je jim vyhověno, nad vodami se nese Máchova úprava Ej, lásko, lásko a dánští cestovatelé mají o zážitek víc. Ještě teď, kdy čekáme na vylodění, nám přichází jeden z nich přehrát záznam včerejšího zpívání a popřát hodně štěstí v soutěži.

Lodička hladce přistála, venku se činí personál s poutavými lany a překlenovacím můstkem, kdežto u dosud zavřeného východu houstne dav pasažérů a tudíž ubývá vzduchu. Na to reaguje malá zpěvulka tichým sesunutím k zemi, jsouc přidržována pozornými kolegyněmi. Mechanismus je zaběhnutý - položit, nožičky zvednout, vodičku poskytnout a Tomovou čepicí ovívat. Do tváří se brzy vrátí barva, dítě se posadí a okolní cestující, převážně osoby vyššího věku, nutno ubezpečit, že situace je stabilizována a o zpěvulku dostatečně postaráno. Přesto vzápětí dorazí dva mohutní lodníci, pátrají v davu po bezduchém tělíčku a starostlivé dánské babičky je navádějí k naší skupince. Vše se vysvětlí, dítě se na ně povzbudivě usměje a to už se vrátka otevírají a my všichni vycházíme na vzduch.

Sotva se stačíme rozkoukat, už je zde autobus a podle svého slibu také paní doktorka Vendulka, která se ochotně ujímá své role, když naše lékařka nemůže. Přiletěla včera večer a je s námi ráda, neboť v dobách nezralého mládí takto procestovala a ve druhém altu prozpívala celou řadu sborových štací. Je čas k snídani, autobusem tedy putuje chutné pečivo značky "duetka" a lahvičky s jogurtovým nápojem. Dobrou chuť a příjemnou dnešní cestu, přejeme.

Po snídani Helenka poskytne několik základních informací o této zemi, čerpajíc z brožurky, již užitečnými údaji a pěknými fotkami opatřila Lea v rámci své týdenní praxe konané ve sborovém prostředí. Vyhledala, uspořádala, graficky upravila a vytiskla pohlednou knížečku pro všechny účastníky cesty, za což budiž vřele poděkováno. Helenka dále pokračuje z vlastních zdrojů a přináší pojednání o zvláštnostech a složitostech jazyka norského, z čehož nabýváme uklidňujícího dojmu, že otázkami norštiny netřeba se příliš zneklidňovati, protože Norové sami si většinou nerozumějí a má-li někdo s jejich jazykem potíže, jsou to především oni sami.

Potíže s cestopisem nastávají, když se málo jede, tudíž není čas na psaní. Nebo se jede dostatečně a za okny promítají Norsko. To se jednomu skutečně do psaní nechce. Přitom témata přicházejí jedno za druhým. Naštěstí tady mají dlouho světlo, a tak krátce po půl dvanácté, s výhledem na lehce zvlněnou hladinu Eidfjordu, na verandě chatičky v kempu městečka Kinsarvik, začínám s rekapitulací dnešního dne.

Ono se celkem nic nedělo. Nedlouho po Helenčině příspěvku k norské lingvistice přijíždíme do osady Torpo, kde předpokládáme jeden z nemnoha dřevěných kostelíků, jež po jejich houfném rozebírání na stavební materiál koncem devatenáctého století přežily a skutečně jej zde nacházíme. Torpo Stavkirke je takzvaný sloupový kostel (konstrukci drží obří dřevěné sloupy), který se nachází v sousedství novější sakrální stavby, oba obklopené půvabným hřbitovem, dá-li se toto adjektivum v dané souvislosti použít. Jen jsme kovanou brankou vstoupili, chopila se nás řečná paní, zavedla dovnitř a obdařila takovou smrští skutečně zajímavých informací, že není možno je zde ani ve zkratce citovat. Nikoliv proto, že bychom neporozuměli, neboť Helenka brilantně překládala všechny detaily, ale proto, že toho opravdu bylo moc. Tolik, že Iva při placení na malou chvíli odložila fotobrašnu a pak se pro ni čtvrthodinku jízdy vracela, neb nešlo jen o tu brašnu. Ti, kteří se nechtěli vracet, vysedli a prošli se nezáživným lesem sem a tam, aby po návratu k silnici opět nasedli a připojili se k lenivější části výpravy.

Od té chvíle však zážitky šly do obrátek, neboť jsme najeli na jednu z pověstných "Norway scenic roads" protínající národní park Hardangervidda a bylo věru na co koukat. V krátkém čase jsme vyšplhali do výšky okolo třinácti set metrů a fascinování sledovali dosud polozmrzlý kraj tundrovitého charakteru plný jezer, dosud neroztálých sněhových fleků a zakrslého rostlinstva. I bylo nám v této pustině nakrmit vyhládlý sbor. Vyhlíželi jsme malebné zákoutí vhodné k tomuto účelu, leč žádné se neobjevilo. Zvolili jedno jakž takž dobré, zasytili děti velmi dobrými párky ze sortimentu řetězce Lídl (bezostyšně uvádíme dodavatele), pořídili sérii fotografií na téma "české děti na sněhu v červnu" a pokročili v putování. Je to zvláštní, ale od té chvíle by malebná zákoutí vhodná ke sborovému krmení mohl lopatou přehazovat. Nejdříve parkovišťátko u zamrzlého jezera, jež nám s Helenkou uvízlo v paměti od poslední návštěvy, poté bezpočet příležitostí k zastavení a obdivu okolní pusté, leč podivnou poetikou obdařené krajiny. Opět na dlouhé líčení.

Ve chvíli, kdy se zjevil dramatický rozryv žulové stěny, nastalo očekávání jednoho z nejvyšších vodopádů Norska, proslulého Voringsfoss. Autobus zkušeně zamířil k vyhlídce, z níž možno spatřit tento zázrak shora, avšak zde prodleno jenom nedlouho, protože naše ambice byla vyšší. Nejprve utrefit patřičné nástupní místo a poté ostrým pochodem dnem kaňonu dosáhnout paty vodopádu a užít veškerých efektů vizuálních, zvukových i vlhkostních.

Inu, vážení rodičové, utrefili jsme a vaše děti bez reptání absolvovaly nedlouhou sice, ale docela krkolomnou trasu (ne že by někam mohly spadnout, ale kotníky byly v ohrožení nepřetržitě) a s výjimkou jedněch prasklých kalhot nedošlo k žádné újmě na zdraví. To píšu proto, že si to všechny dokázaly pohlídat a nic nenechaly náhodě. Jsou prostě šikulky a jsem na ně pyšný. Co za to, těžko popsat. Něco málo snad napoví fotografie, ale opravdu jenom málo. Byl to krásný trek.

Aniž brbláno, manšaft s úlevou nasedl a nechal se provézti nádhernou pasáží národního parku, již klesající z nedávných výšin k úrovni hladiny mořské, přesněji hladiny Eidfjordu, jenž náš neomylně přivedl do dnešního nocležiště, útulného kempu městečka Kinsarvik, jež bylo naším hostitelem i pořadatelem koncertu před rovnými dvaceti lety. Zde ubytováno v bělostných chatkách, uvařeno (vepřový guláš s těstovinami), s uznáním pojezeno a děti odeslány do hajan, což ovšem obtížně akceptováno, protože kdo by chodil spát, když obloha dosud jasná a slunce číhá nehluboko pod obzorem na své zítřejší angažmá. A to je prosím v tuto chvíli tři čtvrti na jednu. Takže stačilo a dobrou noc.

DEN ČTVRTÝ – středa 6. června 2018

Opět se vůbec nezmíním o počasí, abych nezakřikl. Ale že se pojedeme do Norska opalovat, opravdu nikdo nečekal. Ráno skok naproti do obchůdku pro čerstvé pečivo a trochu ovoce, děti mezitím dokončují úklid chatek a nosí kufry k autobusu. Než se pekaři vrátí, obléhají už dospěláckou chatku zástupy pomocníků vyzbrojených noži k mazání houstiček i chlebíků a jakmile voňavý nákup dorazí, začínají konat. Patnáct litrů čaje již pozvolna chládne k pitelné teplotě a za chvíli se ruce s hrníčky natahují pro trochu ranního nápoje. Vše se v klidu zvládlo, autobus naložen i nastoupen, vydáváme se tedy k druhému norskému treku. Namlsáni jediným včerejším vodopádem dávku hned zčtyřnásobíme. Jak vyšlo najevo, čtyřnásobný nebyl jenom počet vodopádů, ale také počet kilometrů, nastoupané a opět sestoupané výškové metry a ovšem také statečnost našich dětí.

Vodopády Tveitafossen, Nyastolfossen, Nykkjesoyfossen a Sotefossen jsou vodopády skutečně hodné toho jména. Řeka Kinso se vrhá dolů k fjordu čtyřmi mohutnými skoky mezi nimiž pádí v bělostných peřejích či tvoří poklidné tůně křišťálově čisté vody. Z výšky padají masy vod a těžko si představit, jak to zde vypadá na jaře, když taje sníh. Recepční v kempu mluvil o současném stavu vody se značným despektem, něco na způsob "no, jako na jaře to není, ale nějaká voda tam snad ještě teče".

Východiště cesty k vodopádům není daleko. V autobuse se stačíme párkrát zavrtět a už se vystupuje. Jdeme po úzké asfaltce a netrvá dlouho, první z nich je na dosah. Je to spíše vodopádisko, většina všech předcházejících, které jsme na sborových cestách potkali, jsou ve srovnání s ním čůrky nevalného významu. Jeho zjevení samozřejmě doprovází mračno příslušných citoslovcí a děti nevědí, kam dřív nastrčit spřátelenou skupinku a fotit tu předním, tu zadním objektivem. Objevují se postarší manželé na bicyklech, prý z Bergenu. Rozpřádá se obvyklá konverzace "a co vy tady, a proč ty děti tak a tak, ó pěvecký sbor, tak to nám zazpívejte". Tak tedy zazpíváme tematicky nepříliš odlehlý Suchdolský rybník, načež cyklisté beze vší pochybnosti rozhodnou, že vítězství v Bergenu máme jisté. Zaradujeme se, že je to tady takové snadné a pokoušíme se zhoufovat děti ke společné fotografii. Tento nesnadný úkol se v krátké době podaří uskutečnit a děti vytvoří fotografovatelný útvar. Pro lepší nadhled lezu na nevysoký kámen, ano, právě takový kluzký, před jakým děti neustále varujeme. Výsledek se dostaví a emeritní sbormistr vzápětí leží v oboře, nožky má nahoře a tak dále, abych citoval známou pohádku. A tu je zajímavé sledovat, jaké vcelku jinak bezvýznamná příhoda, u dospělce, řekněme vyššího středního věku, vzbudí pozdvižení. Sbor strne a nikdo se ani docela maličko neuchechtne. Dospělci, nablízku se vyskytující, vyrazí na pomoc tempem vskutku neočekávaným. Zbavím se tedy nejdříve nepoškozeného fotoaparátu a poté se s pomocí ochotných rukou vysoukám z kamenité díry a cesta může pokračovat.

Vrátíme se kousek po cestě a v blahé naději, že budeme pokračovat stejně schůdným terénem, důvěřivě vnikáme do lesa a držíme se vyšlapané stezky. Chvilku to jde a pak stezku vystřídá schodiště tvořené různě velkými kameny a už to tak zůstane. Vždycky, když se stromy rozestoupí a my vidíme aspoň kousek horní hrany dalšího vodopádu, nechce se nám věřit, že tak vysoko za chvíli budeme. Ale cestička to řeší tak, že před nás klade kamenné stupně vyšší, než tomu bylo dosud, a tak za chvíli na stejnou hranu stejného vodopádu koukáme shora. Ve srovnání s včerejší cestou k Voringsfossen je chůze mnohem komfortnější, kameny jsou ploché a většinou vodorovně kladené, čas od času se objeví měkká lesní pěšina, jindy rozlehlé hladké skalní plotny, přes něž lze pohodlně přecházet. Shrnuto, jde se pohodlněji, cesta není nebezpečná, ač často nabízí dramatické výhledy, výškový rozdíl je ale nepoměrně větší a rovněž tak vzdálenost. Minuli jsme druhý vodopád, nožky se již řádně ozývají a žaludek zřejmě také, když naskočí představa kastrolku s jídlem, který jsme zapomněli v ledničce v kempu. Jídlo bylo naše, kastrolek kempovský. Nu, snad nám prominou, jinak jsme vše zanechali ve vzorném pořádku. Pozvolna začínáme uvažovat, že bychom otočili, pohybu i dojmů již přece stačilo. Iva podsouvá ještě pár set metrů, tam prý teprve přijde to pravé blaho a navíc se tam odtud můžeme vracet mnohem pohodlnější cestou.

Bylo to skutečně tak. Ač neviděna, hučela řeka pár desítek metrů od nás a my kráčeli pohodlnou cestou řídkým borovým lesem. Ten najednou skončil a před námi široká plocha klidné vody, jen u protějšího břehu bíle peřeje prudkého toku, který jezírko napájí, napravo už to zase bublá, jak řeka nabírá rozjezd k dalšímu skoku, a v závěru rozkošného údolí, jemuž jezírko vévodí, opět hřmění a oblak vodní tříště nad Nykkjesoyfossen, tedy odspodu třetím a nad ním, kdesi vysoko daleko až pod oblaky čtvrtý, tedy Sotefossen. Pustit tam shora barel tyrkysové barvy, můžeme okouzleně vzdechnout: Pohleďte, poklad na Stříbrném jezeře. Vím. Ohavná představa, zapomeňte. Čistá krása i bez barelu. Jednou nohou již na zpáteční cestě mlsně sledujeme výběžek protějšího břehu s několika stromky, tam by to bylo zvlášť idylické a fotograficky lákavé. Nabídneme unaveným odpočinek na zeleném pažitu, že to s několika vytrvalejšími přece na pár minut zkusíme. Když se po pár metrech ohlédnu, zjišťuji, že není unavených, jdou všichni. Je to jen kousek a nikdo nelituje, ale o tom snad nejlépe získané fotografie.

Ku zpáteční cestě zvolíme jinou pěšinku, která nás zanedlouho dovede na regulérní lesní cestu, po níž lze jezdit. Je pokrytá vysokou vrstvou šotoliny, z níž se zvedá a všechny halí nepříjemný prach. Proto asi po dvou kilometrech využíváme vymožeností satelitní navigace a prašnou cestu opouštíme, noříce se opět do lesní zeleně v dobré naději, že schodů snad již nebude. Toho jsme se sice úplně nedočkali, nicméně převážně měkká lesní pěšina nás provedla spoustou krásných míst a zanedlouho dopravila k autobusu. Páni šoféři již rozdělali plynový oheň a voda v hrnci se pomalu ubírá k bodu varu. Čeká nás bramborová kaše a vepřové s dušenou mrkví.

Toho dne však vodopádům neměl být konec. Vydali jsme se na cestu k Bergenu a po nějaké době zase jeden. Trošku, pravda, hubený oproti předchozím gigantům, zato však vysoký a štíhlý. Dětem se už moc z autobusu nechtělo, ale páni šoféři vřele doporučili, podívejte, je to jen pár desítek metrů po rovném betonovém chodníčku a tady, jen se koukněte, z chodníčku vycházejí schůdky a těmi se za malinkou chvilku dostanete až támhle nahoru nad vodopád, kde na vás s autobusem počkáme. Procházka opět všechny rozjařila a někteří začali po schůdkách mlsně pošilhávat. Nastalo drobné hecování, leč asi by se neujalo, kdyby se páni šoféři nerozhodli pro originelní kanadský žertík a s autobusem nefrnkli nahoru, odkud už na nás za chvíli vesele mávali, zatímco my zdolávali poslední schodiště dnešního dne. Děti dorazily nahoru celé rozradované a jejich nadšení ještě znásobily pozoruhodné parkovištní záchody, které se vyznačovaly laboratorní čistotou (všechno v nerezu, prosím), jednou prosklenou stěnou, jíž bylo možno pozorovat nedalekou skalní stěnu porostlou zelení, a konečně velkým dílem prosklené podlahy s výhledem do malé propástky. Vyzkoušeli všichni a samozřejmě vyfotili všichni, čímž se čurání notně protáhlo, ale za tolik nadšení to stálo.

Pak už nějaká hodinka do Bergenu, vysoko nad městem pěkný hostel Montana, k večeři gulášová polévka a pak konečně postýlky a dostatek spánku. Snídaně až v půl deváté.

DEN PÁTÝ – čtvrtek 7. června 2018

Opět se vůbec nezmíním o počasí, abych nezakřikl. Ale že se pojedeme do Norska opalovat, opravdu nikdo nečekal. Ráno skok naproti do obchůdku pro čerstvé pečivo a trochu ovoce, děti mezitím dokončují úklid chatek a nosí kufry k autobusu. Než se pekaři vrátí, obléhají už dospěláckou chatku zástupy pomocníků vyzbrojených noži k mazání houstiček i chlebíků a jakmile voňavý nákup dorazí, začínají konat. Patnáct litrů čaje již pozvolna chládne k pitelné teplotě a za chvíli se ruce s hrníčky natahují pro trochu ranního nápoje. Vše se v klidu zvládlo, autobus naložen i nastoupen, vydáváme se tedy k druhému norskému treku. Namlsáni jediným včerejším vodopádem dávku hned zčtyřnásobíme. Jak vyšlo najevo, čtyřnásobný nebyl jenom počet vodopádů, ale také počet kilometrů, nastoupané a opět sestoupané výškové metry a ovšem také statečnost našich dětí.

Vodopády Tveitafossen, Nyastolfossen, Nykkjesoyfossen a Sotefossen jsou vodopády skutečně hodné toho jména. Řeka Kinso se vrhá dolů k fjordu čtyřmi mohutnými skoky mezi nimiž pádí v bělostných peřejích či tvoří poklidné tůně křišťálově čisté vody. Z výšky padají masy vod a těžko si představit, jak to zde vypadá na jaře, když taje sníh. Recepční v kempu mluvil o současném stavu vody se značným despektem, něco na způsob "no, jako na jaře to není, ale nějaká voda tam snad ještě teče".

Východiště cesty k vodopádům není daleko. V autobuse se stačíme párkrát zavrtět a už se vystupuje. Jdeme po úzké asfaltce a netrvá dlouho, první z nich je na dosah. Je to spíše vodopádisko, většina všech předcházejících, které jsme na sborových cestách potkali, jsou ve srovnání s ním čůrky nevalného významu. Jeho zjevení samozřejmě doprovází mračno příslušných citoslovcí a děti nevědí, kam dřív nastrčit spřátelenou skupinku a fotit tu předním, tu zadním objektivem. Objevují se postarší manželé na bicyklech, prý z Bergenu. Rozpřádá se obvyklá konverzace "a co vy tady, a proč ty děti tak a tak, ó pěvecký sbor, tak to nám zazpívejte". Tak tedy zazpíváme tematicky nepříliš odlehlý Suchdolský rybník, načež cyklisté beze vší pochybnosti rozhodnou, že vítězství v Bergenu máme jisté. Zaradujeme se, že je to tady takové snadné a pokoušíme se zhoufovat děti ke společné fotografii. Tento nesnadný úkol se v krátké době podaří uskutečnit a děti vytvoří fotografovatelný útvar. Pro lepší nadhled lezu na nevysoký kámen, ano, právě takový kluzký, před jakým děti neustále varujeme. Výsledek se dostaví a emeritní sbormistr vzápětí leží v oboře, nožky má nahoře a tak dále, abych citoval známou pohádku. A tu je zajímavé sledovat, jaké vcelku jinak bezvýznamná příhoda, u dospělce, řekněme vyššího středního věku, vzbudí pozdvižení. Sbor strne a nikdo se ani docela maličko neuchechtne. Dospělci, nablízku se vyskytující, vyrazí na pomoc tempem vskutku neočekávaným. Zbavím se tedy nejdříve nepoškozeného fotoaparátu a poté se s pomocí ochotných rukou vysoukám z kamenité díry a cesta může pokračovat.

Vrátíme se kousek po cestě a v blahé naději, že budeme pokračovat stejně schůdným terénem, důvěřivě vnikáme do lesa a držíme se vyšlapané stezky. Chvilku to jde a pak stezku vystřídá schodiště tvořené různě velkými kameny a už to tak zůstane. Vždycky, když se stromy rozestoupí a my vidíme aspoň kousek horní hrany dalšího vodopádu, nechce se nám věřit, že tak vysoko za chvíli budeme. Ale cestička to řeší tak, že před nás klade kamenné stupně vyšší, než tomu bylo dosud, a tak za chvíli na stejnou hranu stejného vodopádu koukáme shora. Ve srovnání s včerejší cestou k Voringsfossen je chůze mnohem komfortnější, kameny jsou ploché a většinou vodorovně kladené, čas od času se objeví měkká lesní pěšina, jindy rozlehlé hladké skalní plotny, přes něž lze pohodlně přecházet. Shrnuto, jde se pohodlněji, cesta není nebezpečná, ač často nabízí dramatické výhledy, výškový rozdíl je ale nepoměrně větší a rovněž tak vzdálenost. Minuli jsme druhý vodopád, nožky se již řádně ozývají a žaludek zřejmě také, když naskočí představa kastrolku s jídlem, který jsme zapomněli v ledničce v kempu. Jídlo bylo naše, kastrolek kempovský. Nu, snad nám prominou, jinak jsme vše zanechali ve vzorném pořádku. Pozvolna začínáme uvažovat, že bychom otočili, pohybu i dojmů již přece stačilo. Iva podsouvá ještě pár set metrů, tam prý teprve přijde to pravé blaho a navíc se tam odtud můžeme vracet mnohem pohodlnější cestou.

Bylo to skutečně tak. Ač neviděna, hučela řeka pár desítek metrů od nás a my kráčeli pohodlnou cestou řídkým borovým lesem. Ten najednou skončil a před námi široká plocha klidné vody, jen u protějšího břehu bíle peřeje prudkého toku, který jezírko napájí, napravo už to zase bublá, jak řeka nabírá rozjezd k dalšímu skoku, a v závěru rozkošného údolí, jemuž jezírko vévodí, opět hřmění a oblak vodní tříště nad Nykkjesoyfossen, tedy odspodu třetím a nad ním, kdesi vysoko daleko až pod oblaky čtvrtý, tedy Sotefossen. Pustit tam shora barel tyrkysové barvy, můžeme okouzleně vzdechnout: Pohleďte, poklad na Stříbrném jezeře. Vím. Ohavná představa, zapomeňte. Čistá krása i bez barelu. Jednou nohou již na zpáteční cestě mlsně sledujeme výběžek protějšího břehu s několika stromky, tam by to bylo zvlášť idylické a fotograficky lákavé. Nabídneme unaveným odpočinek na zeleném pažitu, že to s několika vytrvalejšími přece na pár minut zkusíme. Když se po pár metrech ohlédnu, zjišťuji, že není unavených, jdou všichni. Je to jen kousek a nikdo nelituje, ale o tom snad nejlépe získané fotografie.

Ku zpáteční cestě zvolíme jinou pěšinku, která nás zanedlouho dovede na regulérní lesní cestu, po níž lze jezdit. Je pokrytá vysokou vrstvou šotoliny, z níž se zvedá a všechny halí nepříjemný prach. Proto asi po dvou kilometrech využíváme vymožeností satelitní navigace a prašnou cestu opouštíme, noříce se opět do lesní zeleně v dobré naději, že schodů snad již nebude. Toho jsme se sice úplně nedočkali, nicméně převážně měkká lesní pěšina nás provedla spoustou krásných míst a zanedlouho dopravila k autobusu. Páni šoféři již rozdělali plynový oheň a voda v hrnci se pomalu ubírá k bodu varu. Čeká nás bramborová kaše a vepřové s dušenou mrkví.

Toho dne však vodopádům neměl být konec. Vydali jsme se na cestu k Bergenu a po nějaké době zase jeden. Trošku, pravda, hubený oproti předchozím gigantům, zato však vysoký a štíhlý. Dětem se už moc z autobusu nechtělo, ale páni šoféři vřele doporučili, podívejte, je to jen pár desítek metrů po rovném betonovém chodníčku a tady, jen se koukněte, z chodníčku vycházejí schůdky a těmi se za malinkou chvilku dostanete až támhle nahoru nad vodopád, kde na vás s autobusem počkáme. Procházka opět všechny rozjařila a někteří začali po schůdkách mlsně pošilhávat. Nastalo drobné hecování, leč asi by se neujalo, kdyby se páni šoféři nerozhodli pro originelní kanadský žertík a s autobusem nefrnkli nahoru, odkud už na nás za chvíli vesele mávali, zatímco my zdolávali poslední schodiště dnešního dne. Děti dorazily nahoru celé rozradované a jejich nadšení ještě znásobily pozoruhodné parkovištní záchody, které se vyznačovaly laboratorní čistotou (všechno v nerezu, prosím), jednou prosklenou stěnou, jíž bylo možno pozorovat nedalekou skalní stěnu porostlou zelení, a konečně velkým dílem prosklené podlahy s výhledem do malé propástky. Vyzkoušeli všichni a samozřejmě vyfotili všichni, čímž se čurání notně protáhlo, ale za tolik nadšení to stálo.

Pak už nějaká hodinka do Bergenu, vysoko nad městem pěkný hostel Montana, k večeři gulášová polévka a pak konečně postýlky a dostatek spánku. Snídaně až v půl deváté.

Tak už máme výsledky, chybí sice ono efektní "zlatý" či "první", ale pocit z úžasného výkonu našich dětí přetrvává. Po malé chvilce, v níž chybělo ono "zlaté nadšení" jsou děti opět veselé a spokojené, což je to podstatné. V soutěži se uvádělo absolutní pořadí, nikoliv pásmová umístění. Takto rozhodla porota: Třetí místo v kategorii duchovní hudba (za dvěma výbornými sbory, ženským sborem z Oděsy a smíšeným sborem ze Stockholmu), Třetí místo v kategorii soudobá hudba (za dvěma výbornými sbory, ženským sborem z Oděsy a smíšeným sborem ze Stockholmu) Zvláštní cena pro "nejslibnější mládežnický sbor"

Vše kolem toho podrobněji v pokračování cestopisu. 

DEN ŠESTÝ – pátek 8. června 2018

Opět nenásilné vstávání a snídaně jako včera v půl deváté. O hodinu později vyjíždíme a to na Troldhaugen, což je místo, kde si, trochu stranou města a přece dostatečně blízko civilizace, pořídil vilu hudební skladatel Edward Grieg. Tento pán, ač malého vzrůstu (151 centimetrů), jest velikou postavou norské kultury a Norové to dávají patřičně znát. Málem na každém rohu potkáte sochu, bustu, pamětní desku či něco po něm pojmenované. Grieg prohlašoval, že jeho nejlepším dílem je tento dům.

Dnes je součástí památníku, jenž počíná moderním návštěvnickým centrem, pokračuje téměř neviditelně umístěným sálkem pro dvě stovky posluchačů k provozování komorní hudby, všemu vévodí již zmíněná vila a pěšinkou vedoucí dolů k jezeru se dostanete k maličké chaloupce, kterou si skladatel nechal postavit k provozování svého řemesla. Sálek vestavěný do úžlabiny a krytý zatravněnou střechou má dosti strmě stoupající hlediště, z něhož je vidět na pódium s klavírem, za nímž prosklenou stěnou pohlížíme na zmíněnou již chaloupku. Pod ní se leskne jezerní hladina. Při sledování některého z Griegových opusů tak má posluchač přímo před očima místo, kde skladba vznikala. Celý areál je zasazen do nádherně udržovaného parku, z něhož možno různými směry pohlížet na rozlehlé jezero. Grieg měl pravdu. Dobrý opus, tento dům, a jeho současnost díky vzorné péči rovněž.

Děti si velmi užily krás spojených s tímto místem, stejně jako výkladu, jehož se zhostily objednané průvodkyně a bez zaváhání do češtiny (tam, kde bylo zapotřebí) převáděly naše jazykově dobře vybavené kolegyně, Helenka s Ivou. A tak si všichni odnášíme docela pestrý obraz historie jedné velké osobnosti. Je poskládaný z "referátu" (jak svůj výstup sama nazvala) Maruščina, rozšířeného výběrem z poznámek Helenčiných a doplněného poutavým vyprávěním obou průvodkyň, z nichž ta naše navíc projevila značné herecké nadání. Krásné dopoledne jsme završili drobnými nákupy dětskými a nemalým nákupem sborovým, na což plynule navázalo vaření rizota souběžné se zkouškou předcházející večerní soutěži. Obé ukončeno současně a rizoto do posledního zrnka s chutí zlikvidováno. Dvě hodiny spánku neprodleně následují.

Vjíždíme ve tři čtvrti na šest, dress code černá trička s dlouhým rukávem. Dlužno říci, že neobyčejně sluší. Podle obdržených pokynů míříme ke včerejšímu "Gimli", zde však vypátráno, že jinam a sorry. Jděte tam a tam, kolegyně vám jde naproti. Personál festivalu je snadno rozeznatelný, všichni nosí oranžové reflexní vesty. Veliká elegance to není, ale rozpoznatelní jsou okamžitě. A tak již po pár krocích naznačeným směrem vidíme oranžovou vestu spěchající nám v ústrety. Za rohem dřevěný kostelík zasunutý do fronty domů, interiér velmi útulný, teplota vyhovující. Děti usednou, Helenka se chopí kytary a následuje obvyklá předsoutěžní procedura. Zpívají se písničky autobusové a táborákové, některé děti vzájemně dokončují poslední kadeřnické úkony, panuje klid a spokojenost. Zpívání jednak udržuje hlasivky v provozní teplotě, jednak znemožní obvyklou předsoutěžní konverzaci, v níž se tak dlouho ubezpečují, že jsou zcela klidné, až jim narůstající tréma úplně rozhází dýchání a pěvecký karambol je zaručen.

Zdejší soutěž nerozlišuje, zda přihlášené sbory jsou dětské, dospělé, stejných hlasů nebo smíšené. Zápolí všichni se všemi v rámci kategorií, které nejsou specifikované věkově, ale tematicky. Z nabídky asi pěti možností jsme zvolili kategorii duchovní hudba a kategorii soudobá hudba. Pro dnešní soutěž Helenka nastudovala polyfonii Thomase Lodovicco da Vittoria Duo seraphim, Agnus Dei švýcarského skladatele Iva Antogniniho a Magnificat Jana Hanuše.

V hodinu a minutu k tomu vhodnou končí zpívání, následuje rychlý převlek do gala (dnes peleríny) a odchod do kostela, který jsme si již včera prozíravě vyzkoušeli. Zde drobné organizační překvapení - nástupní platforma venku u bočního vchodu (jak by to asi bylo za deště?), jdeme jako druzí, první, německý sbor, již nastupuje a na náš dotaz, kam si máme odložit plné náruče batohů, civilního oblečení a všelijakých drobností, upadá reflexní personál do rozpaků, přivolá kompetentního muže, rozpaky pokračují a vyústí v mourou radu "no, až budete nastupovat, tak si to za pochodu tak jako odkládejte do volných lavic". Děti tedy ve svižném pochodu na jeviště metají své propriety do lavic boční lodi, které jsou naštěstí všechny neobsazené.

Dál už je to velmi stručné. Poslouchali jsme bez dechu výkon, jaký v uplynulých šestapadesáti letech ještě nezazněl. To prosím bez nadsázky. Bylo tam úplně všechno. Čisté, volné, přirozené, zajímavé a zazpívané s očividným potěšením. Úsilí dlouhých měsíců přípravy bylo naplněno bezezbytku. Jak to uvidí porota je pro mě vedlejší. Dětem bych samozřejmě přál, aby viděla dobře.

Slyšel jsem ještě další dva sbory, z nichž druhý byli oni výborní Švédové, ale už se mi to nezdálo bezezbytku skvělé. To ale může být nějakým vnitřním nastavením, jež pléduje pro vlastní stáj. Každopádně to byl výkon neobyčejný, příslušný profesionálně školeným hlasům. Potom jsem sborové kolbiště opustil a spolu s paní doktorkou Vendulkou jsme odváděli jedno bolavé bříško do autobusu, aby se tam v tvrdých lavicích nemuselo ještě půl druhé hodiny kroutit. Soutěž v této kategorii představila ještě další čtyři sbory, tedy celkem osm. Některé výkony problematické, jiné slušné, nejlépe si snad vedli Ukrajinci z Oděsy, kteří kategorii uzavírali.

Rozradovaný štrůdl zpěváčku se objeví v dohledu krátce po půl desáté, tedy ještě za plného, dosud docela sálajícího slunce. Děti jsou moc spokojené, a když slyší, co si o jejich výkonu myslí dospělý zbytek výpravy, i docela dojaté. My taky a pořád se to ještě vrací.

Pokoušíme se dovolat Petrovi, který měl na svou klavírní misi přistát již před několika minutami. Telefon zatím nedostupný, odvážíme tedy děťátka na kopec a s jejich vydatnou pomocí chystáme pozdní večeři. Čerstvý chléb s máslem a plátky rajčat chutná nejlépe na výšince za hostelem, odkud vidíme celý Bergen, ozlacený sluncem klonícím se k západu. Pár vytrvalců by se ještě rádo dožilo okamžiku, kdy sluníčko vklouzne do vody, ale vzhledem k pozdní hodině a zítřejším záměrům je pobídneme do postýlek. Do půlnoci zbývá nějakých čtyřicet minut. Petr už je s námi, ochotný řidič autobusu, kterým cestoval z letiště, poradil, jak dál, a tak právě vystupuje na konečné u hostelu z půlnoční linky. Ještě že to stihl před setměním.

DEN SEDMÝ – sobota 9. června 2018

Opět nenásilné vstávání a snídaně jako včera v půl deváté. O hodinu později vyjíždíme a to na Troldhaugen, což je místo, kde si, trochu stranou města a přece dostatečně blízko civilizace, pořídil vilu hudební skladatel Edward Grieg. Tento pán, ač malého vzrůstu (151 centimetrů), jest velikou postavou norské kultury a Norové to dávají patřičně znát. Málem na každém rohu potkáte sochu, bustu, pamětní desku či něco po něm pojmenované. Grieg prohlašoval, že jeho nejlepším dílem je tento dům.

Dnes je součástí památníku, jenž počíná moderním návštěvnickým centrem, pokračuje téměř neviditelně umístěným sálkem pro dvě stovky posluchačů k provozování komorní hudby, všemu vévodí již zmíněná vila a pěšinkou vedoucí dolů k jezeru se dostanete k maličké chaloupce, kterou si skladatel nechal postavit k provozování svého řemesla. Sálek vestavěný do úžlabiny a krytý zatravněnou střechou má dosti strmě stoupající hlediště, z něhož je vidět na pódium s klavírem, za nímž prosklenou stěnou pohlížíme na zmíněnou již chaloupku. Pod ní se leskne jezerní hladina. Při sledování některého z Griegových opusů tak má posluchač přímo před očima místo, kde skladba vznikala. Celý areál je zasazen do nádherně udržovaného parku, z něhož možno různými směry pohlížet na rozlehlé jezero. Grieg měl pravdu. Dobrý opus, tento dům, a jeho současnost díky vzorné péči rovněž.

Děti si velmi užily krás spojených s tímto místem, stejně jako výkladu, jehož se zhostily objednané průvodkyně a bez zaváhání do češtiny (tam, kde bylo zapotřebí) převáděly naše jazykově dobře vybavené kolegyně, Helenka s Ivou. A tak si všichni odnášíme docela pestrý obraz historie jedné velké osobnosti. Je poskládaný z "referátu" (jak svůj výstup sama nazvala) Maruščina, rozšířeného výběrem z poznámek Helenčiných a doplněného poutavým vyprávěním obou průvodkyň, z nichž ta naše navíc projevila značné herecké nadání. Krásné dopoledne jsme završili drobnými nákupy dětskými a nemalým nákupem sborovým, na což plynule navázalo vaření rizota souběžné se zkouškou předcházející večerní soutěži. Obé ukončeno současně a rizoto do posledního zrnka s chutí zlikvidováno. Dvě hodiny spánku neprodleně následují.

Vjíždíme ve tři čtvrti na šest, dress code černá trička s dlouhým rukávem. Dlužno říci, že neobyčejně sluší. Podle obdržených pokynů míříme ke včerejšímu "Gimli", zde však vypátráno, že jinam a sorry. Jděte tam a tam, kolegyně vám jde naproti. Personál festivalu je snadno rozeznatelný, všichni nosí oranžové reflexní vesty. Veliká elegance to není, ale rozpoznatelní jsou okamžitě. A tak již po pár krocích naznačeným směrem vidíme oranžovou vestu spěchající nám v ústrety. Za rohem dřevěný kostelík zasunutý do fronty domů, interiér velmi útulný, teplota vyhovující. Děti usednou, Helenka se chopí kytary a následuje obvyklá předsoutěžní procedura. Zpívají se písničky autobusové a táborákové, některé děti vzájemně dokončují poslední kadeřnické úkony, panuje klid a spokojenost. Zpívání jednak udržuje hlasivky v provozní teplotě, jednak znemožní obvyklou předsoutěžní konverzaci, v níž se tak dlouho ubezpečují, že jsou zcela klidné, až jim narůstající tréma úplně rozhází dýchání a pěvecký karambol je zaručen.

Zdejší soutěž nerozlišuje, zda přihlášené sbory jsou dětské, dospělé, stejných hlasů nebo smíšené. Zápolí všichni se všemi v rámci kategorií, které nejsou specifikované věkově, ale tematicky. Z nabídky asi pěti možností jsme zvolili kategorii duchovní hudba a kategorii soudobá hudba. Pro dnešní soutěž Helenka nastudovala polyfonii Thomase Lodovicco da Vittoria Duo seraphim, Agnus Dei švýcarského skladatele Iva Antogniniho a Magnificat Jana Hanuše.

V hodinu a minutu k tomu vhodnou končí zpívání, následuje rychlý převlek do gala (dnes peleríny) a odchod do kostela, který jsme si již včera prozíravě vyzkoušeli. Zde drobné organizační překvapení - nástupní platforma venku u bočního vchodu (jak by to asi bylo za deště?), jdeme jako druzí, první, německý sbor, již nastupuje a na náš dotaz, kam si máme odložit plné náruče batohů, civilního oblečení a všelijakých drobností, upadá reflexní personál do rozpaků, přivolá kompetentního muže, rozpaky pokračují a vyústí v mourou radu "no, až budete nastupovat, tak si to za pochodu tak jako odkládejte do volných lavic". Děti tedy ve svižném pochodu na jeviště metají své propriety do lavic boční lodi, které jsou naštěstí všechny neobsazené.

Dál už je to velmi stručné. Poslouchali jsme bez dechu výkon, jaký v uplynulých šestapadesáti letech ještě nezazněl. To prosím bez nadsázky. Bylo tam úplně všechno. Čisté, volné, přirozené, zajímavé a zazpívané s očividným potěšením. Úsilí dlouhých měsíců přípravy bylo naplněno bezezbytku. Jak to uvidí porota je pro mě vedlejší. Dětem bych samozřejmě přál, aby viděla dobře.

Slyšel jsem ještě další dva sbory, z nichž druhý byli oni výborní Švédové, ale už se mi to nezdálo bezezbytku skvělé. To ale může být nějakým vnitřním nastavením, jež pléduje pro vlastní stáj. Každopádně to byl výkon neobyčejný, příslušný profesionálně školeným hlasům. Potom jsem sborové kolbiště opustil a spolu s paní doktorkou Vendulkou jsme odváděli jedno bolavé bříško do autobusu, aby se tam v tvrdých lavicích nemuselo ještě půl druhé hodiny kroutit. Soutěž v této kategorii představila ještě další čtyři sbory, tedy celkem osm. Některé výkony problematické, jiné slušné, nejlépe si snad vedli Ukrajinci z Oděsy, kteří kategorii uzavírali.

Rozradovaný štrůdl zpěváčku se objeví v dohledu krátce po půl desáté, tedy ještě za plného, dosud docela sálajícího slunce. Děti jsou moc spokojené, a když slyší, co si o jejich výkonu myslí dospělý zbytek výpravy, i docela dojaté. My taky a pořád se to ještě vrací.

Pokoušíme se dovolat Petrovi, který měl na svou klavírní misi přistát již před několika minutami. Telefon zatím nedostupný, odvážíme tedy děťátka na kopec a s jejich vydatnou pomocí chystáme pozdní večeři. Čerstvý chléb s máslem a plátky rajčat chutná nejlépe na výšince za hostelem, odkud vidíme celý Bergen, ozlacený sluncem klonícím se k západu. Pár vytrvalců by se ještě rádo dožilo okamžiku, kdy sluníčko vklouzne do vody, ale vzhledem k pozdní hodině a zítřejším záměrům je pobídneme do postýlek. Do půlnoci zbývá nějakých čtyřicet minut. Petr už je s námi, ochotný řidič autobusu, kterým cestoval z letiště, poradil, jak dál, a tak právě vystupuje na konečné u hostelu z půlnoční linky. Ještě že to stihl před setměním.

DEN OSMÝ – neděle 10. června 2018

Opět nenásilné vstávání a snídaně jako včera v půl deváté. O hodinu později vyjíždíme a to na Troldhaugen, což je místo, kde si, trochu stranou města a přece dostatečně blízko civilizace, pořídil vilu hudební skladatel Edward Grieg. Tento pán, ač malého vzrůstu (151 centimetrů), jest velikou postavou norské kultury a Norové to dávají patřičně znát. Málem na každém rohu potkáte sochu, bustu, pamětní desku či něco po něm pojmenované. Grieg prohlašoval, že jeho nejlepším dílem je tento dům.

Dnes je součástí památníku, jenž počíná moderním návštěvnickým centrem, pokračuje téměř neviditelně umístěným sálkem pro dvě stovky posluchačů k provozování komorní hudby, všemu vévodí již zmíněná vila a pěšinkou vedoucí dolů k jezeru se dostanete k maličké chaloupce, kterou si skladatel nechal postavit k provozování svého řemesla. Sálek vestavěný do úžlabiny a krytý zatravněnou střechou má dosti strmě stoupající hlediště, z něhož je vidět na pódium s klavírem, za nímž prosklenou stěnou pohlížíme na zmíněnou již chaloupku. Pod ní se leskne jezerní hladina. Při sledování některého z Griegových opusů tak má posluchač přímo před očima místo, kde skladba vznikala. Celý areál je zasazen do nádherně udržovaného parku, z něhož možno různými směry pohlížet na rozlehlé jezero. Grieg měl pravdu. Dobrý opus, tento dům, a jeho současnost díky vzorné péči rovněž.

Děti si velmi užily krás spojených s tímto místem, stejně jako výkladu, jehož se zhostily objednané průvodkyně a bez zaváhání do češtiny (tam, kde bylo zapotřebí) převáděly naše jazykově dobře vybavené kolegyně, Helenka s Ivou. A tak si všichni odnášíme docela pestrý obraz historie jedné velké osobnosti. Je poskládaný z "referátu" (jak svůj výstup sama nazvala) Maruščina, rozšířeného výběrem z poznámek Helenčiných a doplněného poutavým vyprávěním obou průvodkyň, z nichž ta naše navíc projevila značné herecké nadání. Krásné dopoledne jsme završili drobnými nákupy dětskými a nemalým nákupem sborovým, na což plynule navázalo vaření rizota souběžné se zkouškou předcházející večerní soutěži. Obé ukončeno současně a rizoto do posledního zrnka s chutí zlikvidováno. Dvě hodiny spánku neprodleně následují.

Vjíždíme ve tři čtvrti na šest, dress code černá trička s dlouhým rukávem. Dlužno říci, že neobyčejně sluší. Podle obdržených pokynů míříme ke včerejšímu "Gimli", zde však vypátráno, že jinam a sorry. Jděte tam a tam, kolegyně vám jde naproti. Personál festivalu je snadno rozeznatelný, všichni nosí oranžové reflexní vesty. Veliká elegance to není, ale rozpoznatelní jsou okamžitě. A tak již po pár krocích naznačeným směrem vidíme oranžovou vestu spěchající nám v ústrety. Za rohem dřevěný kostelík zasunutý do fronty domů, interiér velmi útulný, teplota vyhovující. Děti usednou, Helenka se chopí kytary a následuje obvyklá předsoutěžní procedura. Zpívají se písničky autobusové a táborákové, některé děti vzájemně dokončují poslední kadeřnické úkony, panuje klid a spokojenost. Zpívání jednak udržuje hlasivky v provozní teplotě, jednak znemožní obvyklou předsoutěžní konverzaci, v níž se tak dlouho ubezpečují, že jsou zcela klidné, až jim narůstající tréma úplně rozhází dýchání a pěvecký karambol je zaručen.

Zdejší soutěž nerozlišuje, zda přihlášené sbory jsou dětské, dospělé, stejných hlasů nebo smíšené. Zápolí všichni se všemi v rámci kategorií, které nejsou specifikované věkově, ale tematicky. Z nabídky asi pěti možností jsme zvolili kategorii duchovní hudba a kategorii soudobá hudba. Pro dnešní soutěž Helenka nastudovala polyfonii Thomase Lodovicco da Vittoria Duo seraphim, Agnus Dei švýcarského skladatele Iva Antogniniho a Magnificat Jana Hanuše.

V hodinu a minutu k tomu vhodnou končí zpívání, následuje rychlý převlek do gala (dnes peleríny) a odchod do kostela, který jsme si již včera prozíravě vyzkoušeli. Zde drobné organizační překvapení - nástupní platforma venku u bočního vchodu (jak by to asi bylo za deště?), jdeme jako druzí, první, německý sbor, již nastupuje a na náš dotaz, kam si máme odložit plné náruče batohů, civilního oblečení a všelijakých drobností, upadá reflexní personál do rozpaků, přivolá kompetentního muže, rozpaky pokračují a vyústí v mourou radu "no, až budete nastupovat, tak si to za pochodu tak jako odkládejte do volných lavic". Děti tedy ve svižném pochodu na jeviště metají své propriety do lavic boční lodi, které jsou naštěstí všechny neobsazené.

Dál už je to velmi stručné. Poslouchali jsme bez dechu výkon, jaký v uplynulých šestapadesáti letech ještě nezazněl. To prosím bez nadsázky. Bylo tam úplně všechno. Čisté, volné, přirozené, zajímavé a zazpívané s očividným potěšením. Úsilí dlouhých měsíců přípravy bylo naplněno bezezbytku. Jak to uvidí porota je pro mě vedlejší. Dětem bych samozřejmě přál, aby viděla dobře.

Slyšel jsem ještě další dva sbory, z nichž druhý byli oni výborní Švédové, ale už se mi to nezdálo bezezbytku skvělé. To ale může být nějakým vnitřním nastavením, jež pléduje pro vlastní stáj. Každopádně to byl výkon neobyčejný, příslušný profesionálně školeným hlasům. Potom jsem sborové kolbiště opustil a spolu s paní doktorkou Vendulkou jsme odváděli jedno bolavé bříško do autobusu, aby se tam v tvrdých lavicích nemuselo ještě půl druhé hodiny kroutit. Soutěž v této kategorii představila ještě další čtyři sbory, tedy celkem osm. Některé výkony problematické, jiné slušné, nejlépe si snad vedli Ukrajinci z Oděsy, kteří kategorii uzavírali.

Rozradovaný štrůdl zpěváčku se objeví v dohledu krátce po půl desáté, tedy ještě za plného, dosud docela sálajícího slunce. Děti jsou moc spokojené, a když slyší, co si o jejich výkonu myslí dospělý zbytek výpravy, i docela dojaté. My taky a pořád se to ještě vrací.

Pokoušíme se dovolat Petrovi, který měl na svou klavírní misi přistát již před několika minutami. Telefon zatím nedostupný, odvážíme tedy děťátka na kopec a s jejich vydatnou pomocí chystáme pozdní večeři. Čerstvý chléb s máslem a plátky rajčat chutná nejlépe na výšince za hostelem, odkud vidíme celý Bergen, ozlacený sluncem klonícím se k západu. Pár vytrvalců by se ještě rádo dožilo okamžiku, kdy sluníčko vklouzne do vody, ale vzhledem k pozdní hodině a zítřejším záměrům je pobídneme do postýlek. Do půlnoci zbývá nějakých čtyřicet minut. Petr už je s námi, ochotný řidič autobusu, kterým cestoval z letiště, poradil, jak dál, a tak právě vystupuje na konečné u hostelu z půlnoční linky. Ještě že to stihl před setměním.

DEN DEVÁTÝ – pondělí 11. června 2018

Opět nenásilné vstávání a snídaně jako včera v půl deváté. O hodinu později vyjíždíme a to na Troldhaugen, což je místo, kde si, trochu stranou města a přece dostatečně blízko civilizace, pořídil vilu hudební skladatel Edward Grieg. Tento pán, ač malého vzrůstu (151 centimetrů), jest velikou postavou norské kultury a Norové to dávají patřičně znát. Málem na každém rohu potkáte sochu, bustu, pamětní desku či něco po něm pojmenované. Grieg prohlašoval, že jeho nejlepším dílem je tento dům.

Dnes je součástí památníku, jenž počíná moderním návštěvnickým centrem, pokračuje téměř neviditelně umístěným sálkem pro dvě stovky posluchačů k provozování komorní hudby, všemu vévodí již zmíněná vila a pěšinkou vedoucí dolů k jezeru se dostanete k maličké chaloupce, kterou si skladatel nechal postavit k provozování svého řemesla. Sálek vestavěný do úžlabiny a krytý zatravněnou střechou má dosti strmě stoupající hlediště, z něhož je vidět na pódium s klavírem, za nímž prosklenou stěnou pohlížíme na zmíněnou již chaloupku. Pod ní se leskne jezerní hladina. Při sledování některého z Griegových opusů tak má posluchač přímo před očima místo, kde skladba vznikala. Celý areál je zasazen do nádherně udržovaného parku, z něhož možno různými směry pohlížet na rozlehlé jezero. Grieg měl pravdu. Dobrý opus, tento dům, a jeho současnost díky vzorné péči rovněž.

Děti si velmi užily krás spojených s tímto místem, stejně jako výkladu, jehož se zhostily objednané průvodkyně a bez zaváhání do češtiny (tam, kde bylo zapotřebí) převáděly naše jazykově dobře vybavené kolegyně, Helenka s Ivou. A tak si všichni odnášíme docela pestrý obraz historie jedné velké osobnosti. Je poskládaný z "referátu" (jak svůj výstup sama nazvala) Maruščina, rozšířeného výběrem z poznámek Helenčiných a doplněného poutavým vyprávěním obou průvodkyň, z nichž ta naše navíc projevila značné herecké nadání. Krásné dopoledne jsme završili drobnými nákupy dětskými a nemalým nákupem sborovým, na což plynule navázalo vaření rizota souběžné se zkouškou předcházející večerní soutěži. Obé ukončeno současně a rizoto do posledního zrnka s chutí zlikvidováno. Dvě hodiny spánku neprodleně následují.

Vjíždíme ve tři čtvrti na šest, dress code černá trička s dlouhým rukávem. Dlužno říci, že neobyčejně sluší. Podle obdržených pokynů míříme ke včerejšímu "Gimli", zde však vypátráno, že jinam a sorry. Jděte tam a tam, kolegyně vám jde naproti. Personál festivalu je snadno rozeznatelný, všichni nosí oranžové reflexní vesty. Veliká elegance to není, ale rozpoznatelní jsou okamžitě. A tak již po pár krocích naznačeným směrem vidíme oranžovou vestu spěchající nám v ústrety. Za rohem dřevěný kostelík zasunutý do fronty domů, interiér velmi útulný, teplota vyhovující. Děti usednou, Helenka se chopí kytary a následuje obvyklá předsoutěžní procedura. Zpívají se písničky autobusové a táborákové, některé děti vzájemně dokončují poslední kadeřnické úkony, panuje klid a spokojenost. Zpívání jednak udržuje hlasivky v provozní teplotě, jednak znemožní obvyklou předsoutěžní konverzaci, v níž se tak dlouho ubezpečují, že jsou zcela klidné, až jim narůstající tréma úplně rozhází dýchání a pěvecký karambol je zaručen.

Zdejší soutěž nerozlišuje, zda přihlášené sbory jsou dětské, dospělé, stejných hlasů nebo smíšené. Zápolí všichni se všemi v rámci kategorií, které nejsou specifikované věkově, ale tematicky. Z nabídky asi pěti možností jsme zvolili kategorii duchovní hudba a kategorii soudobá hudba. Pro dnešní soutěž Helenka nastudovala polyfonii Thomase Lodovicco da Vittoria Duo seraphim, Agnus Dei švýcarského skladatele Iva Antogniniho a Magnificat Jana Hanuše.

V hodinu a minutu k tomu vhodnou končí zpívání, následuje rychlý převlek do gala (dnes peleríny) a odchod do kostela, který jsme si již včera prozíravě vyzkoušeli. Zde drobné organizační překvapení - nástupní platforma venku u bočního vchodu (jak by to asi bylo za deště?), jdeme jako druzí, první, německý sbor, již nastupuje a na náš dotaz, kam si máme odložit plné náruče batohů, civilního oblečení a všelijakých drobností, upadá reflexní personál do rozpaků, přivolá kompetentního muže, rozpaky pokračují a vyústí v mourou radu "no, až budete nastupovat, tak si to za pochodu tak jako odkládejte do volných lavic". Děti tedy ve svižném pochodu na jeviště metají své propriety do lavic boční lodi, které jsou naštěstí všechny neobsazené.

Dál už je to velmi stručné. Poslouchali jsme bez dechu výkon, jaký v uplynulých šestapadesáti letech ještě nezazněl. To prosím bez nadsázky. Bylo tam úplně všechno. Čisté, volné, přirozené, zajímavé a zazpívané s očividným potěšením. Úsilí dlouhých měsíců přípravy bylo naplněno bezezbytku. Jak to uvidí porota je pro mě vedlejší. Dětem bych samozřejmě přál, aby viděla dobře.

Slyšel jsem ještě další dva sbory, z nichž druhý byli oni výborní Švédové, ale už se mi to nezdálo bezezbytku skvělé. To ale může být nějakým vnitřním nastavením, jež pléduje pro vlastní stáj. Každopádně to byl výkon neobyčejný, příslušný profesionálně školeným hlasům. Potom jsem sborové kolbiště opustil a spolu s paní doktorkou Vendulkou jsme odváděli jedno bolavé bříško do autobusu, aby se tam v tvrdých lavicích nemuselo ještě půl druhé hodiny kroutit. Soutěž v této kategorii představila ještě další čtyři sbory, tedy celkem osm. Některé výkony problematické, jiné slušné, nejlépe si snad vedli Ukrajinci z Oděsy, kteří kategorii uzavírali.

Rozradovaný štrůdl zpěváčku se objeví v dohledu krátce po půl desáté, tedy ještě za plného, dosud docela sálajícího slunce. Děti jsou moc spokojené, a když slyší, co si o jejich výkonu myslí dospělý zbytek výpravy, i docela dojaté. My taky a pořád se to ještě vrací.

Pokoušíme se dovolat Petrovi, který měl na svou klavírní misi přistát již před několika minutami. Telefon zatím nedostupný, odvážíme tedy děťátka na kopec a s jejich vydatnou pomocí chystáme pozdní večeři. Čerstvý chléb s máslem a plátky rajčat chutná nejlépe na výšince za hostelem, odkud vidíme celý Bergen, ozlacený sluncem klonícím se k západu. Pár vytrvalců by se ještě rádo dožilo okamžiku, kdy sluníčko vklouzne do vody, ale vzhledem k pozdní hodině a zítřejším záměrům je pobídneme do postýlek. Do půlnoci zbývá nějakých čtyřicet minut. Petr už je s námi, ochotný řidič autobusu, kterým cestoval z letiště, poradil, jak dál, a tak právě vystupuje na konečné u hostelu z půlnoční linky. Ještě že to stihl před setměním.

DEN DESÁTÝ – úterý 12. června 2018

Opět nenásilné vstávání a snídaně jako včera v půl deváté. O hodinu později vyjíždíme a to na Troldhaugen, což je místo, kde si, trochu stranou města a přece dostatečně blízko civilizace, pořídil vilu hudební skladatel Edward Grieg. Tento pán, ač malého vzrůstu (151 centimetrů), jest velikou postavou norské kultury a Norové to dávají patřičně znát. Málem na každém rohu potkáte sochu, bustu, pamětní desku či něco po něm pojmenované. Grieg prohlašoval, že jeho nejlepším dílem je tento dům.

Dnes je součástí památníku, jenž počíná moderním návštěvnickým centrem, pokračuje téměř neviditelně umístěným sálkem pro dvě stovky posluchačů k provozování komorní hudby, všemu vévodí již zmíněná vila a pěšinkou vedoucí dolů k jezeru se dostanete k maličké chaloupce, kterou si skladatel nechal postavit k provozování svého řemesla. Sálek vestavěný do úžlabiny a krytý zatravněnou střechou má dosti strmě stoupající hlediště, z něhož je vidět na pódium s klavírem, za nímž prosklenou stěnou pohlížíme na zmíněnou již chaloupku. Pod ní se leskne jezerní hladina. Při sledování některého z Griegových opusů tak má posluchač přímo před očima místo, kde skladba vznikala. Celý areál je zasazen do nádherně udržovaného parku, z něhož možno různými směry pohlížet na rozlehlé jezero. Grieg měl pravdu. Dobrý opus, tento dům, a jeho současnost díky vzorné péči rovněž.

Děti si velmi užily krás spojených s tímto místem, stejně jako výkladu, jehož se zhostily objednané průvodkyně a bez zaváhání do češtiny (tam, kde bylo zapotřebí) převáděly naše jazykově dobře vybavené kolegyně, Helenka s Ivou. A tak si všichni odnášíme docela pestrý obraz historie jedné velké osobnosti. Je poskládaný z "referátu" (jak svůj výstup sama nazvala) Maruščina, rozšířeného výběrem z poznámek Helenčiných a doplněného poutavým vyprávěním obou průvodkyň, z nichž ta naše navíc projevila značné herecké nadání. Krásné dopoledne jsme završili drobnými nákupy dětskými a nemalým nákupem sborovým, na což plynule navázalo vaření rizota souběžné se zkouškou předcházející večerní soutěži. Obé ukončeno současně a rizoto do posledního zrnka s chutí zlikvidováno. Dvě hodiny spánku neprodleně následují.

Vjíždíme ve tři čtvrti na šest, dress code černá trička s dlouhým rukávem. Dlužno říci, že neobyčejně sluší. Podle obdržených pokynů míříme ke včerejšímu "Gimli", zde však vypátráno, že jinam a sorry. Jděte tam a tam, kolegyně vám jde naproti. Personál festivalu je snadno rozeznatelný, všichni nosí oranžové reflexní vesty. Veliká elegance to není, ale rozpoznatelní jsou okamžitě. A tak již po pár krocích naznačeným směrem vidíme oranžovou vestu spěchající nám v ústrety. Za rohem dřevěný kostelík zasunutý do fronty domů, interiér velmi útulný, teplota vyhovující. Děti usednou, Helenka se chopí kytary a následuje obvyklá předsoutěžní procedura. Zpívají se písničky autobusové a táborákové, některé děti vzájemně dokončují poslední kadeřnické úkony, panuje klid a spokojenost. Zpívání jednak udržuje hlasivky v provozní teplotě, jednak znemožní obvyklou předsoutěžní konverzaci, v níž se tak dlouho ubezpečují, že jsou zcela klidné, až jim narůstající tréma úplně rozhází dýchání a pěvecký karambol je zaručen.

Zdejší soutěž nerozlišuje, zda přihlášené sbory jsou dětské, dospělé, stejných hlasů nebo smíšené. Zápolí všichni se všemi v rámci kategorií, které nejsou specifikované věkově, ale tematicky. Z nabídky asi pěti možností jsme zvolili kategorii duchovní hudba a kategorii soudobá hudba. Pro dnešní soutěž Helenka nastudovala polyfonii Thomase Lodovicco da Vittoria Duo seraphim, Agnus Dei švýcarského skladatele Iva Antogniniho a Magnificat Jana Hanuše.

V hodinu a minutu k tomu vhodnou končí zpívání, následuje rychlý převlek do gala (dnes peleríny) a odchod do kostela, který jsme si již včera prozíravě vyzkoušeli. Zde drobné organizační překvapení - nástupní platforma venku u bočního vchodu (jak by to asi bylo za deště?), jdeme jako druzí, první, německý sbor, již nastupuje a na náš dotaz, kam si máme odložit plné náruče batohů, civilního oblečení a všelijakých drobností, upadá reflexní personál do rozpaků, přivolá kompetentního muže, rozpaky pokračují a vyústí v mourou radu "no, až budete nastupovat, tak si to za pochodu tak jako odkládejte do volných lavic". Děti tedy ve svižném pochodu na jeviště metají své propriety do lavic boční lodi, které jsou naštěstí všechny neobsazené.

Dál už je to velmi stručné. Poslouchali jsme bez dechu výkon, jaký v uplynulých šestapadesáti letech ještě nezazněl. To prosím bez nadsázky. Bylo tam úplně všechno. Čisté, volné, přirozené, zajímavé a zazpívané s očividným potěšením. Úsilí dlouhých měsíců přípravy bylo naplněno bezezbytku. Jak to uvidí porota je pro mě vedlejší. Dětem bych samozřejmě přál, aby viděla dobře.

Slyšel jsem ještě další dva sbory, z nichž druhý byli oni výborní Švédové, ale už se mi to nezdálo bezezbytku skvělé. To ale může být nějakým vnitřním nastavením, jež pléduje pro vlastní stáj. Každopádně to byl výkon neobyčejný, příslušný profesionálně školeným hlasům. Potom jsem sborové kolbiště opustil a spolu s paní doktorkou Vendulkou jsme odváděli jedno bolavé bříško do autobusu, aby se tam v tvrdých lavicích nemuselo ještě půl druhé hodiny kroutit. Soutěž v této kategorii představila ještě další čtyři sbory, tedy celkem osm. Některé výkony problematické, jiné slušné, nejlépe si snad vedli Ukrajinci z Oděsy, kteří kategorii uzavírali.

Rozradovaný štrůdl zpěváčku se objeví v dohledu krátce po půl desáté, tedy ještě za plného, dosud docela sálajícího slunce. Děti jsou moc spokojené, a když slyší, co si o jejich výkonu myslí dospělý zbytek výpravy, i docela dojaté. My taky a pořád se to ještě vrací.

Pokoušíme se dovolat Petrovi, který měl na svou klavírní misi přistát již před několika minutami. Telefon zatím nedostupný, odvážíme tedy děťátka na kopec a s jejich vydatnou pomocí chystáme pozdní večeři. Čerstvý chléb s máslem a plátky rajčat chutná nejlépe na výšince za hostelem, odkud vidíme celý Bergen, ozlacený sluncem klonícím se k západu. Pár vytrvalců by se ještě rádo dožilo okamžiku, kdy sluníčko vklouzne do vody, ale vzhledem k pozdní hodině a zítřejším záměrům je pobídneme do postýlek. Do půlnoci zbývá nějakých čtyřicet minut. Petr už je s námi, ochotný řidič autobusu, kterým cestoval z letiště, poradil, jak dál, a tak právě vystupuje na konečné u hostelu z půlnoční linky. Ještě že to stihl před setměním.

DEN JEDENÁCTÝ – středa 13. června 2018

Abychom o deváté vyjeli, staví děťátka v apartmánu "D" na čaj již před osmou (mají největší kuchyňku). Do téhož apartmánu vzápětí doručím umíchanou pomazánku; to už se scházejí pomocnice na mazání chlebů a brzy po nich zbytek manšaftu dychtící po snídani. Vše včas nachystáno, spotřebováno atd atd.

Dnes nás čeká zlatý hřeb norského putování, Trolsttigen - Cesta Trolů. Než tam dojedeme, počasí se z ranní zachmuřenosti nejprve lepší, pak nastane obvyklé slunečno a my opět putujeme jedním krásným údolím za druhým, nebere to konce, stejně jako náš úžas nad koncentrací přírodních krás v jediné zemi. Cesta nás postupně přivádí až do výšky 800 metrů. Zde není úplně špatné počasí, viditelnost dobrá, ale mírné zachmuřeno sem patří, Cesta Trollů v plném slunci by snad ani neměla tu správnou atmosféru. Civilizační vymoženosti (velké turistické centrum, soustava obchodů se suvenýry, sociální zařízení i restaurační služby) zůstávají taktně ukryty ještě před skalním zlomem, z něhož padá mohutný proud vodopádu. Podobně betonové chodníky a vyhlídkové terasy se nepletou do zorného pole návštěvníkovi, který chce obdivovat zpěněný proud vod, i strmou skalní stěnu, na níž přilepeny se vinou kličky silnice, kterou kdosi přinutil, aby se na místy téměř kolmém srázu udržela a navíc snesla zatížení dopravy, jež v tomto období není přebujelá, ve vrcholných měsících sezóny však pěkně zhoustne.

Nejprve odkráčíme po zmíněném chodníku až na konec, kde je nad propast drze vysunuta vyhlídková plošina. Je velmi dobře vymyšlena, má totiž dvě úrovně. Na spodní si lidé nechávají lechtat žaludek nahlížením do ponuré hlubiny (to víte, že nechybí skleněné tabule v roli zábradlí) horní část slouží fotografům, kteří se tak dostanou o metr výše a své kamarády snadno vyfotí i s hrozivou hlubinou v pozadí. Sám trochu trpím závratí a ještě při psaní těchto řádků mám pocit, že mě někdo převrací vzhůru nohama. Po čase dostatečném k fotografickému zachycení všech aspektů doprovázejících tuto kratochvíli se vydáváme po chodníku zpět a cestou potkáváme pět stejných, mladě a svěže vyhlížejících irských vlkodavů, o nichž majitelé prohlašují, že jsou to ještě štěňata. Asi tak metr vysoká. Jen díky tomu, že jdeme opačným směrem, nezískáváme dalších pět opravdových přátel, sbor tedy aspoň vydává rozněžnělé kvikání.

Nastává dlouho očekávaná chvíle, stavidla jsou vytažena a sbor vypuštěn k nákupu suvenýrů. Zaplaví soustavu obchůdků a brzy již úspěšní nakupovatelé vlečou ven nejrůznější typy kořisti. Od prostých pohlednic, přes rozličné figurky všudypřítomných trollů po elegantní čepice s norskou vlaječkou či spodní prádlo s nápisem Norge pro tatínka. Snad pro tatínka. Čas určený k nakupování rychle uběhne a cesta může pokračovat, aniž by se kdokoliv obával, že snad děti budou spinkat. Cesta Trollů je skutečně dobrodružná, v zatáčkách nejednou mizí betonový obrubník ze zorného pole, jsa skryt pod palubní deskou, takže se náhle ocitáte na soukromé vyhlídkové terase vysunuté do prázdna. Současně je třeba sledovat scenérii i dění všude okolo, vodopád z různých úhlů, úplně maličký autobus o pět pater pod námi, kaskadéra s karavanem, který si to dolů švihá jako na dálnici, dvojici cyklistů, kteří již dosupěli těsně pod vrchol cesty, jakož i pěší tvrdohlavce vynořivší se náhle zpod silnice, aby ji opatrně přeběhli a nastoupili další část cesty po chatrných kamenných stupních. Napětí poleví po čtyřiceti minutách, kdy je klikatý sestup za námi a my můžeme pokračovat obvyklou norskou rychlostí údolím k městu Andalsnes.

Elektronika prozradí, že sámoška oblíbeného řetězce "Kiwi" je nedaleko. Neprodleně k ní zamíříme a na hodinu vypouštíme natěšené děti k nákupu dobrot pro široké příbuzenstvo. To je zde snadné, protože norské obchody nejsou tak docela postiženy globalizací trhu a je v nich možno nalézti zboží zcela odlišné od toho, co na vás kouká z regálů ve zbytku Evropy. Tedy odlišné přinejmenším obalem. Připojíme také nákup sborový, snad již poslední, a zásobíme se na poslední dny cesty.

Děťátka i dospělí se sejdou u autobusu v určeném čase, uložíme nákup a brzy pokračujeme v cestě. Zbývá nějakých sto kilometrů do posledního norského nocležiště, střediska zimních sportů, města Dombas. Protože čas je neobyčejně příznivý a děti již dlouho nevyčurané, zastavujeme u kterési řeky, zlákáni značkou, že právě tady nedaleko se nachází jakási pozoruhodnost. Pozoruhodnost tato jest vzdálena ještě asi kilometr a předpoklad, že nás tam autobus doveze, je lichá. V cestě stojí železniční most, co most, můstek je to. Podjezd je sice dost vysoký, vyšší než potřebujeme, avšak jen pro štíhlé vozy. Pogumované obrubníky a cáry pneumatik v okolí nasvědčují, že mnozí přecenili štíhlou linii svého vozidla. Pokračujeme tedy po svých, brzy dosahujeme pozoruhodného místa, jímž je jakýsi areál, jenž od pohledu vypovídá, že zde kdysi fungoval vodní mlýn a asi ještě funguje nějaké zpracování dřeva. Patrně historickou technologií. Na bráně visí notný zámek a nikde nevidět živáčka. Naši živáčci se tedy rozptýlí po okolních lesích, aby naplnili prvotní záměr zastávky a potom již všichni zpátky k autobusu.

Zanedlouho dosahujeme nocležiště, čeká nás rozlehlý kempovací areál Trolltun (je to tu všechno jaksi zatrollené), v němž brzy zaujímáme přidělené pozice. Současně se rozbíhá obvyklý stravovací proces, dnes všelijak kladně poznamenaný. Předně nevaříme na koleně, ale v dostatečně vybavené kuchyni rozlehlého dřevěného domečku, v němž našla nocležiště asi polovina soukmenovců. Dále neposedáváme po pangejtech, ale jidlo si dopřáváme ve stylové rustikální jídelně, kde na nás dohlíží z jedné strany medvědí kůže i s hlavou a z druhé ĺosí hlava bez zbytkové kůže. Navíc strava není domácí, ale norská, ke slovu se dostávají doporučené rybí karbanátky, k nimž podáváme české trvanlivé noky a jakési UHO připravené z polotovarů. Tvoří to celek, který je bez odmlouvání pozřen, aniž zaznamenám nějaký výrazný chvalozpěv. Moc se nedivím. Zítra bude hůř, konečně se odhodláme podávat ty sladké nudle, které už druhý týden se špatným svědomím vozíme s sebou. Za zmínku stojí ještě skutečnost, že večeře končí kolem sedmé hodiny, což je poprvé, kdy den zakončíme nějakým lidským časem. Odcházím psát, zatímco některá děťátka ještě přemlouvají Ivu, zda by s nimi neskočila ještě támhle k tomu kostelu, jehož věž na nás kouká z městské zeleně pod námi. Ona jistě skočí a taky je včas přivede nazpět, aby byla dodržena hodina ulehnutí stanovená na desátou večerní. Čas byl dodržen, výprava před devátou zpět, částečně nadšena z krásné procházky, částečně zklamána z toho, že nedokázali najít živáčka, který by měl klíče od kostela, přestože vyzpovídali veškeré občanstvo pečující o hroby blízkých v okolí kostela. Nakonec, jati sborovou nostalgií, dopustili se zpěvu bez odborného vedení, neb jim srdéčka přetékala. V tuto chvíli již sedí u horkých čajíčků, prohřívajíce vyrmrzlá tělíčka a škrábajíce si komáří kousance, jichž venku náhle husto.

DEN DVANÁCTÝ – čtvrtek 14. června 2018

Abychom o deváté vyjeli, staví děťátka v apartmánu "D" na čaj již před osmou (mají největší kuchyňku). Do téhož apartmánu vzápětí doručím umíchanou pomazánku; to už se scházejí pomocnice na mazání chlebů a brzy po nich zbytek manšaftu dychtící po snídani. Vše včas nachystáno, spotřebováno atd atd.

Dnes nás čeká zlatý hřeb norského putování, Trolsttigen - Cesta Trolů. Než tam dojedeme, počasí se z ranní zachmuřenosti nejprve lepší, pak nastane obvyklé slunečno a my opět putujeme jedním krásným údolím za druhým, nebere to konce, stejně jako náš úžas nad koncentrací přírodních krás v jediné zemi. Cesta nás postupně přivádí až do výšky 800 metrů. Zde není úplně špatné počasí, viditelnost dobrá, ale mírné zachmuřeno sem patří, Cesta Trollů v plném slunci by snad ani neměla tu správnou atmosféru. Civilizační vymoženosti (velké turistické centrum, soustava obchodů se suvenýry, sociální zařízení i restaurační služby) zůstávají taktně ukryty ještě před skalním zlomem, z něhož padá mohutný proud vodopádu. Podobně betonové chodníky a vyhlídkové terasy se nepletou do zorného pole návštěvníkovi, který chce obdivovat zpěněný proud vod, i strmou skalní stěnu, na níž přilepeny se vinou kličky silnice, kterou kdosi přinutil, aby se na místy téměř kolmém srázu udržela a navíc snesla zatížení dopravy, jež v tomto období není přebujelá, ve vrcholných měsících sezóny však pěkně zhoustne.

Nejprve odkráčíme po zmíněném chodníku až na konec, kde je nad propast drze vysunuta vyhlídková plošina. Je velmi dobře vymyšlena, má totiž dvě úrovně. Na spodní si lidé nechávají lechtat žaludek nahlížením do ponuré hlubiny (to víte, že nechybí skleněné tabule v roli zábradlí) horní část slouží fotografům, kteří se tak dostanou o metr výše a své kamarády snadno vyfotí i s hrozivou hlubinou v pozadí. Sám trochu trpím závratí a ještě při psaní těchto řádků mám pocit, že mě někdo převrací vzhůru nohama. Po čase dostatečném k fotografickému zachycení všech aspektů doprovázejících tuto kratochvíli se vydáváme po chodníku zpět a cestou potkáváme pět stejných, mladě a svěže vyhlížejících irských vlkodavů, o nichž majitelé prohlašují, že jsou to ještě štěňata. Asi tak metr vysoká. Jen díky tomu, že jdeme opačným směrem, nezískáváme dalších pět opravdových přátel, sbor tedy aspoň vydává rozněžnělé kvikání.

Nastává dlouho očekávaná chvíle, stavidla jsou vytažena a sbor vypuštěn k nákupu suvenýrů. Zaplaví soustavu obchůdků a brzy již úspěšní nakupovatelé vlečou ven nejrůznější typy kořisti. Od prostých pohlednic, přes rozličné figurky všudypřítomných trollů po elegantní čepice s norskou vlaječkou či spodní prádlo s nápisem Norge pro tatínka. Snad pro tatínka. Čas určený k nakupování rychle uběhne a cesta může pokračovat, aniž by se kdokoliv obával, že snad děti budou spinkat. Cesta Trollů je skutečně dobrodružná, v zatáčkách nejednou mizí betonový obrubník ze zorného pole, jsa skryt pod palubní deskou, takže se náhle ocitáte na soukromé vyhlídkové terase vysunuté do prázdna. Současně je třeba sledovat scenérii i dění všude okolo, vodopád z různých úhlů, úplně maličký autobus o pět pater pod námi, kaskadéra s karavanem, který si to dolů švihá jako na dálnici, dvojici cyklistů, kteří již dosupěli těsně pod vrchol cesty, jakož i pěší tvrdohlavce vynořivší se náhle zpod silnice, aby ji opatrně přeběhli a nastoupili další část cesty po chatrných kamenných stupních. Napětí poleví po čtyřiceti minutách, kdy je klikatý sestup za námi a my můžeme pokračovat obvyklou norskou rychlostí údolím k městu Andalsnes.

Elektronika prozradí, že sámoška oblíbeného řetězce "Kiwi" je nedaleko. Neprodleně k ní zamíříme a na hodinu vypouštíme natěšené děti k nákupu dobrot pro široké příbuzenstvo. To je zde snadné, protože norské obchody nejsou tak docela postiženy globalizací trhu a je v nich možno nalézti zboží zcela odlišné od toho, co na vás kouká z regálů ve zbytku Evropy. Tedy odlišné přinejmenším obalem. Připojíme také nákup sborový, snad již poslední, a zásobíme se na poslední dny cesty.

Děťátka i dospělí se sejdou u autobusu v určeném čase, uložíme nákup a brzy pokračujeme v cestě. Zbývá nějakých sto kilometrů do posledního norského nocležiště, střediska zimních sportů, města Dombas. Protože čas je neobyčejně příznivý a děti již dlouho nevyčurané, zastavujeme u kterési řeky, zlákáni značkou, že právě tady nedaleko se nachází jakási pozoruhodnost. Pozoruhodnost tato jest vzdálena ještě asi kilometr a předpoklad, že nás tam autobus doveze, je lichá. V cestě stojí železniční most, co most, můstek je to. Podjezd je sice dost vysoký, vyšší než potřebujeme, avšak jen pro štíhlé vozy. Pogumované obrubníky a cáry pneumatik v okolí nasvědčují, že mnozí přecenili štíhlou linii svého vozidla. Pokračujeme tedy po svých, brzy dosahujeme pozoruhodného místa, jímž je jakýsi areál, jenž od pohledu vypovídá, že zde kdysi fungoval vodní mlýn a asi ještě funguje nějaké zpracování dřeva. Patrně historickou technologií. Na bráně visí notný zámek a nikde nevidět živáčka. Naši živáčci se tedy rozptýlí po okolních lesích, aby naplnili prvotní záměr zastávky a potom již všichni zpátky k autobusu.

Zanedlouho dosahujeme nocležiště, čeká nás rozlehlý kempovací areál Trolltun (je to tu všechno jaksi zatrollené), v němž brzy zaujímáme přidělené pozice. Současně se rozbíhá obvyklý stravovací proces, dnes všelijak kladně poznamenaný. Předně nevaříme na koleně, ale v dostatečně vybavené kuchyni rozlehlého dřevěného domečku, v němž našla nocležiště asi polovina soukmenovců. Dále neposedáváme po pangejtech, ale jidlo si dopřáváme ve stylové rustikální jídelně, kde na nás dohlíží z jedné strany medvědí kůže i s hlavou a z druhé ĺosí hlava bez zbytkové kůže. Navíc strava není domácí, ale norská, ke slovu se dostávají doporučené rybí karbanátky, k nimž podáváme české trvanlivé noky a jakési UHO připravené z polotovarů. Tvoří to celek, který je bez odmlouvání pozřen, aniž zaznamenám nějaký výrazný chvalozpěv. Moc se nedivím. Zítra bude hůř, konečně se odhodláme podávat ty sladké nudle, které už druhý týden se špatným svědomím vozíme s sebou. Za zmínku stojí ještě skutečnost, že večeře končí kolem sedmé hodiny, což je poprvé, kdy den zakončíme nějakým lidským časem. Odcházím psát, zatímco některá děťátka ještě přemlouvají Ivu, zda by s nimi neskočila ještě támhle k tomu kostelu, jehož věž na nás kouká z městské zeleně pod námi. Ona jistě skočí a taky je včas přivede nazpět, aby byla dodržena hodina ulehnutí stanovená na desátou večerní. Čas byl dodržen, výprava před devátou zpět, částečně nadšena z krásné procházky, částečně zklamána z toho, že nedokázali najít živáčka, který by měl klíče od kostela, přestože vyzpovídali veškeré občanstvo pečující o hroby blízkých v okolí kostela. Nakonec, jati sborovou nostalgií, dopustili se zpěvu bez odborného vedení, neb jim srdéčka přetékala. V tuto chvíli již sedí u horkých čajíčků, prohřívajíce vyrmrzlá tělíčka a škrábajíce si komáří kousance, jichž venku náhle husto.

DEN TŘINÁCTÝ – pátek 15. června 2018

Abychom o deváté vyjeli, staví děťátka v apartmánu "D" na čaj již před osmou (mají největší kuchyňku). Do téhož apartmánu vzápětí doručím umíchanou pomazánku; to už se scházejí pomocnice na mazání chlebů a brzy po nich zbytek manšaftu dychtící po snídani. Vše včas nachystáno, spotřebováno atd atd.

Dnes nás čeká zlatý hřeb norského putování, Trolsttigen - Cesta Trolů. Než tam dojedeme, počasí se z ranní zachmuřenosti nejprve lepší, pak nastane obvyklé slunečno a my opět putujeme jedním krásným údolím za druhým, nebere to konce, stejně jako náš úžas nad koncentrací přírodních krás v jediné zemi. Cesta nás postupně přivádí až do výšky 800 metrů. Zde není úplně špatné počasí, viditelnost dobrá, ale mírné zachmuřeno sem patří, Cesta Trollů v plném slunci by snad ani neměla tu správnou atmosféru. Civilizační vymoženosti (velké turistické centrum, soustava obchodů se suvenýry, sociální zařízení i restaurační služby) zůstávají taktně ukryty ještě před skalním zlomem, z něhož padá mohutný proud vodopádu. Podobně betonové chodníky a vyhlídkové terasy se nepletou do zorného pole návštěvníkovi, který chce obdivovat zpěněný proud vod, i strmou skalní stěnu, na níž přilepeny se vinou kličky silnice, kterou kdosi přinutil, aby se na místy téměř kolmém srázu udržela a navíc snesla zatížení dopravy, jež v tomto období není přebujelá, ve vrcholných měsících sezóny však pěkně zhoustne.

Nejprve odkráčíme po zmíněném chodníku až na konec, kde je nad propast drze vysunuta vyhlídková plošina. Je velmi dobře vymyšlena, má totiž dvě úrovně. Na spodní si lidé nechávají lechtat žaludek nahlížením do ponuré hlubiny (to víte, že nechybí skleněné tabule v roli zábradlí) horní část slouží fotografům, kteří se tak dostanou o metr výše a své kamarády snadno vyfotí i s hrozivou hlubinou v pozadí. Sám trochu trpím závratí a ještě při psaní těchto řádků mám pocit, že mě někdo převrací vzhůru nohama. Po čase dostatečném k fotografickému zachycení všech aspektů doprovázejících tuto kratochvíli se vydáváme po chodníku zpět a cestou potkáváme pět stejných, mladě a svěže vyhlížejících irských vlkodavů, o nichž majitelé prohlašují, že jsou to ještě štěňata. Asi tak metr vysoká. Jen díky tomu, že jdeme opačným směrem, nezískáváme dalších pět opravdových přátel, sbor tedy aspoň vydává rozněžnělé kvikání.

Nastává dlouho očekávaná chvíle, stavidla jsou vytažena a sbor vypuštěn k nákupu suvenýrů. Zaplaví soustavu obchůdků a brzy již úspěšní nakupovatelé vlečou ven nejrůznější typy kořisti. Od prostých pohlednic, přes rozličné figurky všudypřítomných trollů po elegantní čepice s norskou vlaječkou či spodní prádlo s nápisem Norge pro tatínka. Snad pro tatínka. Čas určený k nakupování rychle uběhne a cesta může pokračovat, aniž by se kdokoliv obával, že snad děti budou spinkat. Cesta Trollů je skutečně dobrodružná, v zatáčkách nejednou mizí betonový obrubník ze zorného pole, jsa skryt pod palubní deskou, takže se náhle ocitáte na soukromé vyhlídkové terase vysunuté do prázdna. Současně je třeba sledovat scenérii i dění všude okolo, vodopád z různých úhlů, úplně maličký autobus o pět pater pod námi, kaskadéra s karavanem, který si to dolů švihá jako na dálnici, dvojici cyklistů, kteří již dosupěli těsně pod vrchol cesty, jakož i pěší tvrdohlavce vynořivší se náhle zpod silnice, aby ji opatrně přeběhli a nastoupili další část cesty po chatrných kamenných stupních. Napětí poleví po čtyřiceti minutách, kdy je klikatý sestup za námi a my můžeme pokračovat obvyklou norskou rychlostí údolím k městu Andalsnes.

Elektronika prozradí, že sámoška oblíbeného řetězce "Kiwi" je nedaleko. Neprodleně k ní zamíříme a na hodinu vypouštíme natěšené děti k nákupu dobrot pro široké příbuzenstvo. To je zde snadné, protože norské obchody nejsou tak docela postiženy globalizací trhu a je v nich možno nalézti zboží zcela odlišné od toho, co na vás kouká z regálů ve zbytku Evropy. Tedy odlišné přinejmenším obalem. Připojíme také nákup sborový, snad již poslední, a zásobíme se na poslední dny cesty.

Děťátka i dospělí se sejdou u autobusu v určeném čase, uložíme nákup a brzy pokračujeme v cestě. Zbývá nějakých sto kilometrů do posledního norského nocležiště, střediska zimních sportů, města Dombas. Protože čas je neobyčejně příznivý a děti již dlouho nevyčurané, zastavujeme u kterési řeky, zlákáni značkou, že právě tady nedaleko se nachází jakási pozoruhodnost. Pozoruhodnost tato jest vzdálena ještě asi kilometr a předpoklad, že nás tam autobus doveze, je lichá. V cestě stojí železniční most, co most, můstek je to. Podjezd je sice dost vysoký, vyšší než potřebujeme, avšak jen pro štíhlé vozy. Pogumované obrubníky a cáry pneumatik v okolí nasvědčují, že mnozí přecenili štíhlou linii svého vozidla. Pokračujeme tedy po svých, brzy dosahujeme pozoruhodného místa, jímž je jakýsi areál, jenž od pohledu vypovídá, že zde kdysi fungoval vodní mlýn a asi ještě funguje nějaké zpracování dřeva. Patrně historickou technologií. Na bráně visí notný zámek a nikde nevidět živáčka. Naši živáčci se tedy rozptýlí po okolních lesích, aby naplnili prvotní záměr zastávky a potom již všichni zpátky k autobusu.

Zanedlouho dosahujeme nocležiště, čeká nás rozlehlý kempovací areál Trolltun (je to tu všechno jaksi zatrollené), v němž brzy zaujímáme přidělené pozice. Současně se rozbíhá obvyklý stravovací proces, dnes všelijak kladně poznamenaný. Předně nevaříme na koleně, ale v dostatečně vybavené kuchyni rozlehlého dřevěného domečku, v němž našla nocležiště asi polovina soukmenovců. Dále neposedáváme po pangejtech, ale jidlo si dopřáváme ve stylové rustikální jídelně, kde na nás dohlíží z jedné strany medvědí kůže i s hlavou a z druhé ĺosí hlava bez zbytkové kůže. Navíc strava není domácí, ale norská, ke slovu se dostávají doporučené rybí karbanátky, k nimž podáváme české trvanlivé noky a jakési UHO připravené z polotovarů. Tvoří to celek, který je bez odmlouvání pozřen, aniž zaznamenám nějaký výrazný chvalozpěv. Moc se nedivím. Zítra bude hůř, konečně se odhodláme podávat ty sladké nudle, které už druhý týden se špatným svědomím vozíme s sebou. Za zmínku stojí ještě skutečnost, že večeře končí kolem sedmé hodiny, což je poprvé, kdy den zakončíme nějakým lidským časem. Odcházím psát, zatímco některá děťátka ještě přemlouvají Ivu, zda by s nimi neskočila ještě támhle k tomu kostelu, jehož věž na nás kouká z městské zeleně pod námi. Ona jistě skočí a taky je včas přivede nazpět, aby byla dodržena hodina ulehnutí stanovená na desátou večerní. Čas byl dodržen, výprava před devátou zpět, částečně nadšena z krásné procházky, částečně zklamána z toho, že nedokázali najít živáčka, který by měl klíče od kostela, přestože vyzpovídali veškeré občanstvo pečující o hroby blízkých v okolí kostela. Nakonec, jati sborovou nostalgií, dopustili se zpěvu bez odborného vedení, neb jim srdéčka přetékala. V tuto chvíli již sedí u horkých čajíčků, prohřívajíce vyrmrzlá tělíčka a škrábajíce si komáří kousance, jichž venku náhle husto.

zpět na přehled cestopisů...