Jsme na cestě již pátý den, za tu dobu jsme nasbírali řadu zážitků, o které se pokusíme s Vámi podělit, když to dovolí časové a technické možnosti. Děti krásně zpívaly v Hradci Králové na festivalu Sborové slavnosti. Včera také v rámci tohoto festivalu vystoupily v Praze v Betlémské kapli. Setkali jsme se s mnoha výbornými českými i zahraničními sbory a také s mimořádnou muzikantskou osobností, Jaroslavem Krčkem. Dnes dopoledne jsme se prošli po Praze a nyní se blížíme k česko-německé hranici. Večer nás čeká koncert v Bayreuthu.

Děti jsou skvělé a v pořádku.

DEN PRVNÍ – čtvrtek 6. 6. 2019

Vlastně je to pokaždé skoro stejné. Jen od minule trochu vyrostli a ti, co byli posledně ještě trochu vykulení, už jdou k autobusu s tou správnou velikostí podsedadlové krabice, která se akorát vejde a není zase zbytečně malá, aby pojala dostatek dobrot na přilepšenou. Samozřejmě i letos máme pár mláďátek, která budou sbírat cestovatelské zkušenosti poprvé. Ale od toho tu přece máme ty odrostlejší, aby pomohli a poradili. Tentokrát vyjíždíme v pravé poledne. Autobus už je naládovaný od včerejšího večera, a to jsem byla opravdu ráda, že jsme se předem rozhodli cestou nevařit to jediné plánované jídlo, protože to bych asi potom vezla vařič a hrnce na klíně. Takže nakonec jsme se vlezli, rychle zabydleli a vyrážíme.

Dětem je hej, nebo aspoň těm, které už díky vstřícnosti svých pedagogů mají uzavřené známky. Mají před sebou deset sborových dní, které budou naplněné opravdu hojně.

Za dvě a něco hodinky jízdy jsme v první zájezdové destinaci: v Hradci Králové. Samozřejmě, asi si řeknete, že jsme moc daleko nedojeli, ale to snad nemusíme moc vysvětlovat, že není nutné jet nesmírně daleko, aby bylo dobře. Do festivalové atmošky zapadneme okamžitě, což pochopí hlavně ti, kteří už s námi cosi zažili: ubytovat, hodit kufry na pokoje, za deset minut odchod a všechno, co budeme potřebovat na koncert, s sebou. Jsem zvědavá, kolik čeho bude zapomenuto, ale hned se musím v duchu omluvit. Všichni jsou před hostelem včas a mají vše, co je potřeba. Pak poměrně svižným tempem pádíme hradeckými ulicemi do Adalbertina, kde již sedí připraveny ostatní sbory, sál je úplně plný a jsou nás tu skoro tři stovky. Umělecký ředitel festivalu Richard Uhlíř zahajuje letošní ročník královehradeckých Sborových slavností, který je věnován dětským sborům. A hned do práce: před děti se postaví letošní jubilant a autor nacvičované suity Český rok, Jaroslav Krček, a začíná hodinu a půl trvající etuda práce s třísethlavým sborem. Není potřeba hlasitého pokřikování a složitého vysvětlování, Jaroslav Krček patří k těm mimořádným osobnostem, které mají sbor ihned na své straně. Jasné pokyny, srozumitelná gesta, děti skvělé. Velká radost tohle pozorovat.

Už se těším na zítřejší pokračování. Po zkoušce se přesouváme na místo večerního zahajovacího koncertu. Pár minut počkáme, až na nás přijde řada, pak je nám umožněna chvilinka akustické zkoušky. Pořadatelé nám dali důvěru, vystupujeme z osmi sborů jako poslední, pravda, taky jsme tu se staršími dětmi než některé jiné sbory. Každopádně je to závazek, tak snad to klapne. Duo Seraphim sice není pecka na závěr koncertu, ale nakonec to tolik nevadí, sbory mají připravený pestrý repertoár, ale jiná renesanční polyfonie na programu není a v nádherné akustice kostela Nenebevzetí Panny Marie se dobře vyjímá.

Koncert dopadl moc dobře, všechna vystoupení sedmi sborů byla podařená a zajímavá. Už odpoledne jsme se potkali a s radostí přivítali s Plamínkem Severáčku, s náchodským Cantem, pražskou Radostí či Jizerku ze Semil. Jsou tu také děti přípravného oddělení Kühnova dětského sboru, přípravné oddělení polského sboru Skowronky a také estonského Rozhlasového sboru, tedy skvělé obsazení, a je na co se v rámci dalších koncertů těšit.

Po koncertě sedáme do autobusu, který nás vysadí u Šrámkova statku, zrekonstruované selské usedlosti, kam se všechny sbory vejdou, navíc dostanou i něco k snědku a jako bonus i trochu hudby v podání dýdžeje. Pravda, tu bychom oželeli, ale mladší sborové děti se hned dají do tance, naše děti naopak vyhledají klidné zákoutí za stodolou, ale jakmile zazní první tóny Makareny, už se vlní skoro všechny. Plynule pak využijí dýdžejovy přestávky a přejdou do sborových klasik - hopsají dokolečka a zpívají o poníkovi, zanedlouho se přidávají i další sbory a nebýt toho, že dýdžej poctivě dodržel přestávku a dal se opět do práce, došlo by i na "árimčimčim". Tak zase někdy, teď už do hajan.

DEN DRUHÝ – pátek 7. 6. 2019

Ráno odcházíme na snídani ve smluveném čase, opět spolehlivě, že se to snad ani nehodí psát, ale vlastně proč ne, když je za co chválit?

Po snídani projdeme kus Hradce, načež se ocitneme před zkušebnou světoznámého dětského sboru Jitro. Musím uvést na pravou míru tu zkušebnu... Je to vlastně krásně zrenovovaná vila, ve které se nachází nádherné sborové zázemí. Nemyslete si, že v Hradci sbory dostávají vily. Toto je výsledek obrovského úsilí a mnoha desítek let ohromné práce. A je vidět, že to stálo za to. Hned u vchodu nás vítá usměvavá paní Květa Skopalová a než se děti přesunou do zkušebny, stihneme si povědět co u nás v Šumperku a jak se daří v Hradci. Mezitím se do zkušebny vejde neuvěřitelné množství dětí, pan Krček sedá ke klavíru a následují poctivé dvě hodinky práce, opět v obdivuhodném nasazení, které děti přebírají a přesto, že je horko a vzduchu málo, jedou naplno.

Po zkoušce máme trochu času, takže umožníme hodinku volna ve městě, během které Kristýnka stihne ztratit peněženku. Naštěstí už dnes víme, že je to příběh se šťastným koncem, ale o tom ještě později. Pak nás naše hosteska Michaela vede do kostela Sboru kněze Ambrože, kde máme 30 minut akustické zkoušky. Kostel je pěkný, světlý, pro sbor prostorný. Akustika příznivá, tak si zkoušku opravdu užíváme a já doufám, že se to večer podaří zopakovat. Pak zase kus cesty do jídelny na oběd, po obědě si odpočineme a kolem čtvrté se opět vydáváme do kostela, abychom si poslechli alespoň část odpoledního koncertu. Je moc podařený, všechny sbory výborné, mimořádný zážitek přináší náchodské Canto, to mi opravdu lahodí zvukem i provedením, však jsou také letošními absolutními vítězi soutěže ZUŠ.

Mezitím děti vypátraly, kde se rozdává odpolední svačina...na hřbitově...samy navrhují, že to popojdou zbaštit do blízkého parčíku. No a už je čas na to dát se do gala, peleríny, límce, copánky a jdeme na to. Do kostela se usadíme s předstihem, nicméně úderem osmnácté hodiny jsme ze sborů jediní, posluchačů taky nejsou davy, tak se dívám, jestli jsme tam správně. Zahajuje Jizerka ze Semil, posluchačů malinko přibude, ale ostatní sbory zřejmě šetří síly a nechají raději děti na čerstvém vzduchu. Po Jizerce přichází na řadu pražská Radost a je to další krásné zpívání, které můžeme dnes slyšet. Také hlediště se postupně plní, takže vše je jak má být.

A teď my. Od rána cítím, že by to mohlo být opravdu dobré, jen nevím, jak si děti poradí s nekomfortem horka a špatného vzduchu. A je vidět, že jim dnes nic nevezme chuť do zpívání. Přesně, jak jsme si řekli, jdeme naplno, ale uvolněně, snahy tak akorát, pozor na intenzitu zvuku, kterému akustika pomáhá, tedy naopak si dnes dáme záležet na pianech... Děti jsou krásně soustředěné a myslím, že samy cítí, že se daří. Poprvé v novém nastudování zazní Amours, kdy děti stojí kolem kostela, na závěr Agnus Dei z Little Jazz Mass Boba Chilcotta, jehož hudba nás provází celou sezónou. Velká radost...

Ačkoli je bezprostředně po vystoupení potřeba vydechnout a nabrat trochu čerstvého vzduchu, vracejí se děti ochotně do kostela poslouchat i poslední vystupující sbor dnešního večera. Tak z nich máme radost hned dvakrát.

DEN TŘETÍ – sobota 8. 6. 2019

Sobotní dopoledne máme klidnější. Ještě ve mně doznívá radost ze včerejšího zpívání, o kterém jsem po koncertě na večeři s kolegy slyšela mnoho pěkného. Už se těším, až to všechno povím dětem. Po snídani se na hodinku od dětí vzdálím na setkání s estonskou paní kolegyní, která má pro ostatní sbormistry připravené povídání o své sbormistrovské práci. Zajímavé, příjemné a inspirativní setkání. Pak už zase běžím za dětmi, které jsou připravené v tělocvičně na workshop s holandskou lektorkou Pandou van Proosdij. Vítám každou příležitost, kdy se naše děti mohou setkat s něčím zajímavým, co může posunout naši sborovou práci. Panda nás nebude učit žádné nové skladby, s Pandou budeme cvičit. O tom, že zpěvák potřebuje ke zpěvu celé své tělo, nejen zlato v hrdle, už si s dětmi povídáme docela dlouho. Panda na to má spoustu veselých cvičení, takže šedesát minut se protahujeme, rozcvičujeme, rozehříváme, skáčeme, blbneme, při tom zpíváme, divíme se, jak nám to jde snadno. Vše je vedeno srozumitelnou angličtinou, která dětem evidentně nečiní potíže. To je zřejmé hlavně ve chvíli, když Panda prohodí vtípek a děti reagují, což Pandě dělá radost. Po hodince se cítíme příjemně, rozveseleně a vlastně i odpočinutě. Uděláme společné foto, rozloučíme se a jdeme baštit. Pak naplánujeme polední klid, během kterého část dospělácké party zvládne nakoupit zásoby na další dny, aby mišánci netrpěli hlady. Ještě předtím se přijde uzardělá Kristýnka přiznat ke ztrátě peněženky, což je nemilé hned dvakrát, protože tam byla i občanka, kterou potřebuje na cestu do Německa. Hm. Nebudeme panikařit, třeba je jen uložená někde jinde, holky, hledejte.

Ve čtvrt na pět už opět sedáme do autobusu a míříme k Petrof Gallery, kde proběhne dnešní závěrečný galakoncert. Ve stejnou chvíli už přijíždějí další sbory, bude jich celkem osm. Zahraniční sbory dostanou navíc i příležitost k samostatnému vystoupení, my, domácí, se pak spojíme k provedení Českého roku s Jaroslavem Krčkem a jeho souborem Musica Bohemica.

Plni očekávání vstupujeme do sálu, který bude dějištěm dnešního koncertu. No, nebude to úplně snadné, sál není akusticky zrovna příznivý a je tu dost teplo už teď, natož za tři hodiny. Ale už jsme to zažili. Generálka běží dobře, sbory přijely vzorně připraveny a s Jaroslavem Krčkem zde v Hradci během dvou společných zkoušek děti dopracovávaly zejména výraz a detaily. Na koncert je vše připraveno. Nechám děti ještě posedět v sále, protože se všichni na koncert do sálu nevejdeme a na úvod bude zpívat jako host královehradecké Jitro. Proto si alespoň poslechneme zkoušku a i to je velmi zajímavé. Pak už je nejvyšší čas přesunout se do šatny a převléknout, dnes do "krátkého". Přece jen neodolám a s deseti stejně zvědavými se pokusíme dostat do sálu, abychom slyšeli Jitro i ostatní sbory. Místečko se pro nás našlo. Vyslechli jsme Máchovo Hoj, hura hoj, a "Moravskou bránu", pak Sirény Eriky Budai a nakonec Gorale v úpravě Jana Vičara. Vystoupení bezchybné i v nepříznivých akustických podmínkách zvukově plné, jsem ráda, že alespoň pár našich dětí může poslouchat. Po Jitru nastupují zahraniční sbory, my se jdeme chystat k nástupu na jeviště. Sál už je pěkně vyhřátý, tak děťátka, jdeme na to. Tedy spíš, jdete, protože my sbormistři jsme dnes v roli posluchačů. Naše šumperská parta se raději z hlediště přesouvá do zákulisí, posloucháme za jevištěm a jistíme, kdyby náhodou někomu bylo slabo. Český rok plyne, leden, únor, březen..., děti zpívají naplno, teplota v sále stoupá, kyslíku ubývá, ale děti jsou skvělé. Na to, že je už osm hodin večer, po třech festivalových dnech podávají děti zcela profesionální výkon. Zpívají naplno a je to moc krásné. Naše děti vydržely všechny až do konce, sice některé už poměrně zahřáté, ale vydržely. Na závěr je ještě potřeba festival uzavřít, tedy opět slovo hlavních pořadatelů Richarda Uhlíře a Elišky Vrbové, poděkování celému souboru Gentlemen singers, kteří se spolu s několika členkami sboru Jitro podíleli na organizaci a hladkém průběhu festivalu. Děti mohou z jeviště, úleva, vzduch, úsměvy.

Jediné, co nám kazí bezstarostné vstřebávání dojmů, je fakt, že Kristýnčina peněženka s dokladem je kdoví kde... Takže začínáme řešit další postup, vymýšlíme možné i nemožné a já stále věřím, že to dobře dopadne.

DEN ČTVRTÝ – neděle 9. 6. 2019 

Ráno se postupně rozloučíme se členy naší dospělácké královehradecké party, moc děkuji tatínkovi, mamince a Daniele. Dál pokračujeme s Petrem a během dne nabereme další dospěláky, abychom zase byli v plném počtu. Než se autobus rozjede, popřejeme Kristýnce k jejím dnešním narozeninám a já vůbec nechci myslet na to, jak ji bez dokladu budu zítra posílat vlakem z Prahy domů. Peněženka prostě není.

Uháníme ku Praze, kde už na nás čeká naše milá lékařka Vendulka. Rychle se vylodíme u hlavního nádraží, vaky s pelerínami přehodí děti přes ruku a hurá do Národního muzea. Muzeum je po rekonstrukci nádherné, tak jsem zvědavá, jaké to bude uvnitř. Když už jsme na dohled, čekáme u přechodu na zelenou, hrkne ve mně, jak je to možné, že na mě mává od vstupu dítě ve sborové mikině? Hned mi to dojde, je to Míša. S Yvonkou nás přišly pozdravit a přidají se k naší šumperské výpravě. Však jsou naše. Vstup do muzea je objednaný, takže po krátké chvilce formalit vstupujeme do impozantního interiéru, který se blýská a září a vůbec, je to nádhera. Jsme rádi, že je k dispozici šatna, navíc s neuvěřitelně milou paní, které vůbec nevadí převzít a pověsit čtyřicet dva vaků s koncertním oblečením a stejně tak batohů s celodenním nákladem. No a než se to všechno předá a pověsí, přichází Maruška a nadšeně oznamuje, že Kristýnčina peněženka je stále ještě v Hradci. Naštěstí ale už víme kde. Dozvídám se, že si Kristýnka vzpomněla, že měla peněženku naposledy v knihkupectví. Prý sice vyhodila účtenku, ale naštěstí ji z koše na pokoji opět vylovila. Na účtence byla nejenom adresa obchodu, ale také jméno paní prodavačky. Maruška pak zkusila najít paní podle jména na sociální síti (jak se to dělá, se mě neptejte, já vážně nemám tušení). Ve chvíli, kdy jsme vcházeli do muzea, se paní ozvala s informací, že peněženka je opravdu u nich v obchodě. Příběh, za který by se Colombo nemusel stydět. No, ale ještě nejsme v garáži, je neděle, peněženka s občankou v Hradci v obchodě a z Prahy musíme vyjet v pondělí dopoledne...snad to dopadne.

S mnohem klidnějším pocitem pak procházíme nádherné muzejní prostory, děti projeví zájem o zazpívání, nejsou žádní troškaři, prý přímo na schodech. Pro jistotu se zeptám, nerada bych, aby nás vykázali. Dobře jsem udělala, na schodech prý ne, ale u dinosaura by to šlo. Tak v atriu u starodávné kostřičky zpíváme Ej lásko, lásko a Když jsi v štěstí. Chtělo by se zpívat dál, ale v pizzerce už nám začínají péct podle domluvy oběd, tak radši jdeme. Milá paní nám s úsměvem vydá zpět čtyřicet dva vaků a batohů, ještě se musíme vyfotit před muzeem, které se nám samozřejmě do záběru vůbec nevejde, ale není víc času, jdeme na oběd. Prosvištíme Václavákem, pak přes Františkánskou zahradu na Národní třídu, v rychlosti si povíme, kde jsme a co se na Národní třídě významného stalo, u Voršilek zabočíme a na konci ulice už nás vítá nápis Pizzerie Kmotra. Tam už to známe, předloni se zde sbor dosyta najedl, tak to jdeme zkusit i dnes. Sotva se usadíme, už se nosí na stůl. Předem objednaná jídla, pizza, risotto, lasagne, tu něco bez šunky, tu něco bez lepku, prostě všechno podle předchozí domluvy, aby se to stihlo. Nevěřícně s Vendulkou a Petrem pozorujeme, jak do dětí to jídlo vjede, celou pizzu bych nesnědla, i kdybych se vážně snažila. A oni to dali. Nakonec nám ještě pochválili děti, že prý nedělaly randál, no nemohlo to být lepší. Bříška jsou spokojená, děti snad také, zbývá posledních pár ulic do cíle. Přejdeme Národní třídu, pak se najednou ocitneme v Bartolomějské, no nemusím mít všechno, takže ještě jednu uličku a jsme před Betlémskou kaplí, místem dnešního koncertu. U vchodu se potkáme s jedním z Gentlemenů, uvnitř jsou další, jsme tu tedy správně, už se to chystá. Netrpělivě čekáme na úder druhé hodiny, abychom mohli vejít do sálu. Dnes už podruhé zažívám pocit zatajeného dechu, když vidím nádherný prostor, ve kterém se dnes bude zpívat. Navíc právě probíhá zkouška Gentlemen singers, děti sedí jako přikované, poslouchají a ti, co to tehdy zažili, si vzpomínají na zážitek, jakým pro nás byl koncert Gentlemen singers na podzim 2017 na Maltě, kde vystupovali pro účastníky tamní soutěže, tedy i pro nás. Dnes sice nemáváme českými vlajkami na znamení hrdosti na krajany, kteří vážně umí, ani by se to sem samozřejmě nehodilo. Ale to nic nemění na tom, že naše děti jasně poznají, že tihle pánové opravdu umí.

Čas od času se přihodí moment, který vlastně ani nejde přenést slovy...nádherný, intonačně dokonalý, zvukově sjednocený, muzikantsky propracovaný komorní zpěv a najednou se přidají zvony z Betlémské kaple. V tónině. A celé to pokračuje, zpěv, zvony, chvíle...

Vše dál běží podle časového plánu, postupně se objevují další sbory, vlastně skoro celá parta z Hradce. Na rozdíl od nás a dvou zahraničních sborů odjížděli ostatní včera po koncertě domů, takže se dozvídáme, že většina se před půlnocí do postele nedostala. A dnes jsou opět připraveni zpívat. Během zkoušky se zřejmě projeví nahromaděná únava z posledních dnů násobená dusným počasím, ačkoli v Betlémské kapli není zdaleka tak horko, jako bylo včera. Dvě starší zpěvačky jdou téměř k zemi, za chvíli se přidá třetí, nejsou naše, což nám vůbec nevadí, a tak Vendulka okamžitě nastoupí do služby a má co dělat v podstatě až do konce koncertu. Zatímco bledulky přicházejí k sobě, ostatní děti se jdou převlékat do koncertního. Místa je málo, dětí je moc, tak posílám naše holky kamsi do podzemí, je tam sice tma, ale místa dost. Koncert může začít. Scénář je stejný, jako v sobotu, jen místo Jitra zpívají Gentlemeni. Zvony už sice nezvoní, ale stejně je to krásné. Navíc Richard pěkně promlouvá a uvádí závěrečnou skladbu jejich vystoupení, Modlitbu pro Martu. Pak už nastupují zahraniční sbory a následuje Český rok. Dnes ještě mnohem lépe, akustika je nesrovnatelně příznivější než včera, dětem není takové horko, zpívají s chutí a je to opravdu krásné, několikrát mi přejede mráz po zádech a na konci jsem úplně dojatá. Užívám si roli posluchače, i když celou dobu jsem ve střehu. Na mé straně je klid, nikdo nepadá, ale u sopránů má Vendulka napilno.

Dozní poslední tóny, ale zpěvem to dnes nekončí. Jaroslavu Krčkovi je předána cena ministerstva kultury, potlesk je dlouhý a tak to má být. Pak už děti dostanou pokyn k odchodu, obecenstvo se začíná zvedat a je po všem. Naše děti ještě setrvají v blízkosti jeviště, nemůžeme si nechat ujít příležitost udělat pár pěkných fotek a ještě jednu s panem Krčkem.

S odchodem nespěcháme ze dvou důvodů. Jednak malá Zuzka potřebuje ještě chvilku času, zatím leží s nožkama nahoře v péči Vendulky, při koncertě se jí udělalo slabo. Ale hlavně, čekáme na Kristýnčinu peněženku, která se k nám blíží z Hradce, už prý je někde na Můstku. Takže konec dobrý, ještě že tak, bylo by mi to líto. Pak projdeme kus Prahy, mineme Stavovské divadlo, Obecní dům a blížíme se k osvědčenému Hostelu Florenc. Bezva místo na přespání v Praze, navíc s parkováním pro autobus, co víc si můžeme přát. U autobusu nás vyhlíží náš řidič Tomáš, vítáme se s paní ředitelkou Petrou a zástupcem Martinem, takže už jsme opravdu komplet. Rychle zvládneme nutné formality k ubytování, za půl hodinky se sejdeme, abychom společně s dětmi namazali chleby na večeři. Prostě sborová cestovní klasika. Pomocníků je dosti, akorát strávníky jsme tentokrát přecenili, poslední krajíce nabízíme marně. Jdeme nabrat síly na další den, rozhodně nebude odpočinkový.

DEN PÁTÝ – pondělí 10. 6. 2019

V pondělí ráno vše klape podle domluvy. Snídaně, vyklidit pokoje, naložit věci do autobusu. Před devátou vykročíme přes autobusové nádraží Florenc směrem do centra. Autobus ještě zůstává, aby dodržel povinné stání, nabere nás později. My máme v plánu vycházku po méně známých místech, která většinou při návštěvě Prahy nestihneme probádat. Začínáme opět u Obecního domu, odkud přejdeme k Domu u Černé Matky Boží, neodoláme a nahlédneme na Staroměstské náměstí. Máme štěstí, v pondělí ráno tu ještě nejsou davy. Zato megakrtek už vesele poskakuje, panda zatím nedorazila. Děti dostanou deset minut rozchod a Martin zatím zjistí, že za dvě hodiny zde bude probíhat pohřeb spisovatele Jiřího Stránského. Děti se ptají, tak podáme potřebné informace a vydáme se do pražských ulic. Procházíme Masnou a Kozí ulicí, přicházíme do míst, kde je možné vidět další zákoutí opravdu staré Prahy, a to dokonce bez davů turistů. Žádné suvenýry, žádný křišťál, normální ulice, a i proto je to tu moc hezké. Povídáme si trochu o architektuře, trochu o historii, u kostela sv. Haštala vzpomeneme i Rychlé šípy. Ne že by bylo prokázané, že se proháněli zrovna tady, ale když si odmyslíme auta a další soudobé vymoženosti, je zde trochu z foglarovské romantiky znát. Vcházíme do Anežské ulice, kde nejprve vyfotíme nejmenší dům v Praze, pak si povíme o sv. Anežce, dál procházíme kolem kostela sv. Šimona a Judy a já připomínám naše zpívání před jedenácti lety v rámci Pražského jara, které proběhlo právě zde. Ale to naši dnešní mišánci byli ještě na sborových houbách. Pokračujeme cik cak do Pařížské ulice a z ní vzápětí do ulice U Starého hřbitova. Vysvětlíme si, kde se právě nacházíme, přidáme pár souvislostí, Zuzka doplňuje informace o nově instalovaných pamětních destičkách v Šumperku, připomínající židovské občany, kteří se již nikdy nevrátili... Přejdeme dál k Rudolfinu, tam už jsou děťátka ochotná fotit se pouze v sedě. Ač zataženo, je hrozné dusno a když slunce na malé chvilky vykoukne, neskutečně pálí. A navíc, už jsme dlouho nečůrali. Takže chápete, že na focení není zrovna nálada. Proto se nezdržujeme, přejdeme Vltavu, volám Tomášovi, že už může, je nedaleko a jede si pro nás. Děti nastoupí a ještě než se všichni usadí, ozve se potlesk - ten je určen Tomášovi za to, že prý vychladil autobus. No, to on dělá - myslí předem na to, aby nám bylo v autobusku dobře.

Tak a teď se konečně trochu svezeme, tři hodinky do Bayreuthu. Nakonec o malinko více, doprava byla poměrně hustá. V 15.30 přijíždíme do Trockau, kde máme nocovat. Už na nás čekají, nejen s pokojíčky, ale také s řízečky. Jen se paní domácí diví, že ty naše děti vůbec nejsou malé, tak to jim asi nebudeme dávat dětskou porci? Dám jí za pravdu, že řízek může být klidně regulérních rozměrů. Jakmile začnou nosit na stůl, trochu se vyděsím, protože na talíři leží vedle kopy hranolků řízky hned dva a oba vypadají, že mají regulérní rozměr. Tak, děcka, teď zaberte, protože tohle vracet nemůžeme. Zabrali a ani se nebránili. Jsou to prostě skvělí strávníci.

Poměrně nacpaní se odebereme do autobusu a jedeme vstříc dnešnímu koncertu v Bayreuthu. Zařizuje nám ho pan Harmuth Koschyk, dvakrát nás slyšel v Šumperku a moc o náš koncert v Bayreuthu stál, no a my jsme moc rádi, že to vyšlo a můžeme zde dnes zpívat. Koncert bude v Ordenskirche, jak se pak o den později dozvíme, je to jeden z vzácných markraběcích kostelů s mnoha zajímavostmi. Má zvláštní řešení, čtvercový půdorys, ulice mezi lavičkami tvoří kříž, uprostřed křtitelnice, ochozy na dvě patra a varhany přímo nad oltářem. Prostor nám neumožní postavit stupně, využijeme tedy místních bedýnek a hned máme víceúrovňové stání. Klavír se musí trochu vmáčknout do prvního sopránu, nakonec se vejdeme, můžeme zkoušet. Máme dost času, tak si můžeme vyzkoušet různá postavení, navíc dnes má premiéru nově nastudované Echo, pohodlně zkoušíme, co je potřeba. Opět trochu znejistím, když čtyřicet pět minut před koncertem už v kostele sedí desítka posluchačů, nespletli jsme se, koncert začíná až v sedm. Ale včasný příchod posluchačů může být dobré znamení, že jich bude dost. S úderem sedmé jsme připraveni. Využijeme trojích vstupních dveří, takže sbor vchází s chorálem A na zemi upokojení ze tří stran. Pan Koschyk nás přivítá, poví pár informací a pak rozumím, že nabádá obecenstvo, aby zatleskalo až na konci koncertu. Aha, jiný kraj. No ale to tedy bude dřina. Dozpíváme první skladbu - Ave Regina neboli Isabelu, otočím se, ukloním se - a nic. Aha. Tak jedem dál, Duo Seraphim, pár tlesknutí, možná Petra, nebo Vendulka? Po Echu se mi nejblíže sedící starší paní omlouvá, že tleskat nemohou, protože se to na začátku řeklo. Nevadí, s úsměvem a statečně pokračujeme dál. Nebudu vás napínat. Protože byly děti opravdu výborné, v polovině koncertu už tleskali téměř všichni a na závěr potlesk nebral konce. Mám pochopení pro místní zvyky, ale zpívat hodinu pro nereagující obecenstvo asi nejde. Po koncertě opět mnoho pěkných poděkování, udělali jsme mnoha lidem radost a to za to opravdu stojí. Myslím ale, že jsme udělali radost i sami sobě. Cestou do Trockau děti v autobuse prozpěvují oblíbené švagrovské písničky, Stýskání či Letní večer, Pavanu. Krásný závěr dnešního dne. Dobrou noc.

DEN ŠESTÝ – úterý 11. 6. 2019

Ráno se potkáme v půl osmé na snídani. Děti mžourají, po pozdravu se usmějí, ale je vidět, že by ještě spaly. Spořádaně naložíme autobus, který parkoval asi kilometr daleko, protože k penzionu by se nevešel, Tomáš nám ochotně přijede naproti. Vracíme se zpět do Bayreuthu, kde máme domluvenou dvouhodinovou prohlídku města. Nikdo z nás tu dosud nebyl, tak jsme plni očekávání. Před devátou se na smluveném místě objeví paní průvodkyně, mluví česky, prý tu žije už patnáct let. Zatím zůstaneme sedět v autobuse, naviguje Tomáše k jednomu z nejvýznamnějších operních svatostánků, Wagnerově Festspielhausu. Děti se loudají z autobusu, některé evidentně dnes mají "deku", nějaký operhaus jim teď asi nepřipadá dostatečně atraktivní. Bohužel není možné nahlédnout dovnitř, paní průvodkyně však zajímavě popisuje, co bychom tam viděli, kdybychom tam mohli, také přidává řadu zajímavostí o technických záležitostech tohoto světoznámého sálu. Děťátka poslouchají zaujatě a pomalu se jim vrací výraz do obličejíčků, nebude to s tou dekou tak hrozné. Pak navštívíme starobylé toalety a jedeme zpět do centra. Vystoupíme u vily Wahnfried, kde opěrní skladatel Richard Wagner se svojí rodinou bydlel, dnes je zde muzeum. Máme možnost nahlédnout do vstupní haly, prohlížíme si sochy hlavních hrdinů Wagnerových oper, Lohengrina, Tänhausera, Sigfrieda, je zde i Bludný Holanďan. Také busta skladatele a klavíristy Franze Liszta, jehož dceru pojal Wagner za manželku. Když jsme opět venku, dozvíme se, že sousední vila přes ulici je muzeum Franze Liszta, jež zde při návštěvě příbuzných zemřel na zápal plic. Poté odcházíme do zahrady, kde je přímo Richard Wagner pohřben i se svou ženou Cosimou. Děti by rády zpívaly, tak nad hrobem operního velikána pějeme procítěně Ej lásko, lásko. Pak už se přesouváme k zámku, kde si v expozici prohlédneme maketu Markraběcí opery a mmě je jasné, že v Bayreuthu nejsme naposledy, příště alespoň na dva dny i s prohlídkami interiérů. Navíc, když se za pár minut dostaneme do ulic v centru, je nám líto, že už se nemůžeme déle zdržet. Rozloučíme se s paní průvodkyní, která navrhuje zprostředkování dalších koncertů, až přijedeme příště, prý se máme určitě ozvat. To my rádi.

V jedenáct hodin nasedneme a podle plánu vyjíždíme směr Versmold. Před sebou máme šest hodin jízdy a světe div se, děti poprvé přiznávají, že by si daly něco k snědku. Tak nachystejte hrníčky, dostanete polívčičku ze sáčku. Dorazíme se chlebem se sýrem, nabídneme bebe sušenky a vypadá to, že vládne spokojenost. Dopolední informace doplníme o další porci vědomostí o Richadru Wagnerovi a uspíme děti poslechem z výběru Wagnerova "the best of". Šest hodin uteče jako voda a pár minut před smluvenou osmnáctou hodinou zastavujeme ve Versmoldu. Už na nás čekají, ve zkušebně sboru už jsou děti i rodiny, a když vcházíme, přivítají nás potleskem. Milé přivítání, kolega Hans-Ulrich Henning nás také srdečně vítá. Vše má připraveno, takže děti odcházejí do rodin a jsme sami. To je pro dnešek vše, máme volný večer a já věřím, že i mišánci v rodinách budou spokojení. Však se to dozvíme zítra.

DEN SEDMÝ – středa 12. 6. 2019

Co mi na zájezdu opravdu chybí, je dostatek času na psaní. Program ve Versmoldu byl velmi nabitý, a tak se mi těžko dařilo nacházet chvilky na to, abych dohnala povídání o předchozích dnech. Snad se mi podaří vše dopovědět, než dorazíme do Bad Hersfeldu...

Ve středu ráno se scházíme před osmou, aby domácí stihli školu i zaměstnání. Děti spokojeně štěbetají a sdělují si zážitky z rodin. Už to není sice tak spontánní, jak u Barevných dětí ("My máme psa!"), ale i tak z nich vyzařuje pohoda a spokojenost. Sedáme do autobusu a vyrážíme směrem k městu Gronau. Není to tedy úplně blízko, jedeme přes hodinu a půl, navíc potkáme objížďku a přiznám, že jsme vyjeli o půl hodiny později, protože jsme čekali na dvě kalupinky, které nedorazily k autobusu včas (prý si rodina špatně přečetla pokyny ke srazu). To všechno způsobí, že je Hans-Ulrich trochu nervózní, má pro nás totiž nachystanou návštěvu Rock a pop muzea a obává se, abychom to všechno stihli.

Zastavujeme na rozlehlém parkovišti, před námi je moderní stavba, budova muzea, kterou nelze přehlédnout. Hans-Ulrich nás popohání, cenné minutky ubíhají. Uvnitř se rozdělíme na dvě skupiny, jedna jde do muzea, druhá do podzemí. Prý na karaoke. Naše skupinka vstupuje nejprve do muzea. V docela tmavém prostoru stojí naaranžované vitríny s různými artefakty, ve většině z nich je i obrazovka se záznamem koncertů. Začínáme Louisem Armstrongem. No, ale když už je to hudební expozice, asi by bylo dobré, kdybychom slyšeli i nějakou hudbu. Po pár minutách nás volají opět do vestibulu, nedostatek je napraven a dostáváme každý sluchátka, na krk jakousi krabičku. Tak teď je to úplně jiné kafe. Před každou vitrínou je zóna, ve které audio průvodce hovoří srozumitelnou angličtinou, hraje hudba k danému tématu, úplná paráda. Procházíme od jazzu k folku, neodolám a poslechnu celou ukázku Boba Dylana i Janis Joplin, pak zase dál k dalším stylům. Když se rozhlédnu kolem, vidím, jak se holky se sluchátky vlní do rytmu, myslím, že tady se Hans-Ulrich s výběrem programu opravdu trefil. Najednou však všechny vitríny i osvětlení zhasnou, zůstávají pouze nouzová světla, takže to jsme asi dojeli. Omyl, na velkých obrazovkách se rozjíždí produkce Michaela Jacksona. Prostě pecka. Bohužel čas rychle běží, shodneme se, že bychom vydrželi mnohem déle a podrobněji, ale už je na nás řada v podzemí, skupinky se mění. Vcházíme do suterénu muzea, kde je něco jako nahrávací studio. A věšák praštěných kostýmů a paruk. Technik vysvětluje, že si můžeme vybrat z asi třiceti tisíc songů, které si můžeme nejen zazpívat, ale také natočit. Děcka se okamžitě vrhnou na kostýmy, vybírají hit od skupiny ABBA Dancing Queen a jedou. Paří slušně, jen k mikrofonu se jim moc nechce. Pak ještě další hitovku, Bohemian Rapsody od Queenů, kde uprostřed je docela náročný na text. Ale co nedají v textu, doženou opět tancem, Michal v černé paruce s kytarou opravdu válí a my s Petrou se tím opravdu dobře bavíme. Ve druhé skupince, jak se později dozvíme, to proběhlo podobně, jen s jinými songy. Bohužel, náš čas na prohlídku vypršel a energický Hans-Ulrich nás už opět žene dál, jdeme na oběd.

Venku se mezitím hustě rozpršelo, a když sedneme do autobusu a jedeme k dalšímu bodu našeho programu, což je oběd, už je to opravdu pořádný liják. Naštěstí stěrače stírají, takže zanedlouho opět vystupujeme a stále moc netušíme, co nás čeká. Tedy víme, že zde budeme obědvat, což za chvíli v příjemné restauraci opravdu učiníme. Máme na výběr, chodíme s talířkem a nabíráme z různých salátů, příloh a několika druhů masa s omáčkami. Na závěr dezert v podobě něčeho jogurtovo-pudinkového v různých barvách a opět vidím, že vládne spokojenost. Jsme zde sami a uprostřed místnosti stojí bílé křídlo. Hans-Ulrich vyzývá k produkci, což nám nevadí, Petr usedne u klavíru a my personálu zazpíváme "What a wonderful world". Pak Hans-Ulrich zalituje, že vzhledem k počasí opravdu nemůžeme podniknout plánovanou procházku po rozlehlém parku, který je asi hodně pěkný a zřejmě obsahuje taky pár historických zajímavostí, francouzskou zahradu, mnoho rozličných pavilonků a především koncertní sálek z osmnáctého století, kde prý koncertují jen ti nejlepší. Takže tohle všechno si necháme na příště a raději sedáme do autobusu a v hustém dešti odjíždíme směrem k Versmoldu. Předpověď hlásí, že ve čtyři hodiny to přestane, čemuž se moc nechce věřit při pohledu na černočerné nebe. Světe, div se, za hodinku ve Versmoldu je opravdu po dešti a to je dobře, protože klavír se v lijáku do kostela stěhuje opravdu špatně. Sice jsme přišli o část programu, na druhou stranu jsme získali půlhodinku navíc v kostele před koncertem, což je taky fajn, protože se všechno v klidu nachystá. Domlouváme několik různých formací, kam se sbor postaví na Amours a Laudate dominum. Zkoušíme Echo ve čtyřech, pak v osmi. Kostel je opět nádherný, světlý a prostorný s příznivou akustikou, takže se na koncert těšíme, mohlo by to být dobré. Po zkoušce si potřebuji odběhnout do našeho hotelu, který je hned vedle kostela, děti mezitím s dospěláky povečeří ve školní menze a když se opět setkáme, poslouchám veselé historky o tom, jak záhy došlo pečivo a sbor vesele povečeřel párky s kečupem a muffiny. Je krásný večer, není dusno a kostel je celý ozářený zapadajícím sluncem.

V půl osmé začínáme. Nejprve domácí Christophorus-Jügendkammerchor Versmold s dirigentem Hansem Ulrichem Henningem. Smíšený mládežnický sbor, velmi dobrý, loni v Bergenu obsadili třetí místo v kategorii folklor. Naše děti nastupují chorálem A na zemi upokojení. Je to trochu napínavé, protože není úplně jisté, zda nám obecenstvo dnes bude tleskat, ptala jsem se na místní zvyklost a bylo mi řečeno, že se většinou v kostele opravdu netleská. Naštěstí záhy zjistíme, že dnes se opět početné obecenstvo pravidel držet nebude. Od první do poslední skladby je na nás napojené, vstřícné a spontánní. Děti jsou úžasné, soustředěné, užívají si krásné prostředí, akustiku a zpívají srdcem. Všechno krásně vychází, nikde žádná nejistota, velká radost. Obecenstvo nás oceňuje bouřlivým potleskem a já jsem moc ráda, že to děti zažívají. Na závěr ještě znovu přichází domácí sbor a zakončíme společným zpěvem dvou kánonů, které jsme na poslední chvíli nacvičovali dnes v autobuse. Naštěstí byly snadné, šlo to rychle.

Po koncertě opět stěhovací manévry, naštěstí jen klavír a pár nezbytností. Petr s Martinem jsou už sehraní, než se vrátíme převlečení, je vše nachystáno u dveří. Když vyjdeme do ulice, už tam stojí zaparkovaný autobus, prostě paráda, skvěle fungující spolupráce. Další podařený den je za námi.

DEN OSMÝ – čtvrtek 13. 6. 2019

Dnes jdou děti do školy. Pravda, nejprve moc nadšené nebyly, ale když se v půl desáté po dvou vyučovacích hodinách scházejí u autobusu před školou a sdělují si zážitky, vidím, že jim žádná újma nebyla způsobena. Hans-Ulrich už nás opět nabádá k odchodu, jsme totiž na desátou objednaní na radnici, kde nás přijme paní starostka, a podepíšeme se do zlaté knihy. Na radnici strávíme příjemnou hodinku, paní starostka krátce pohovoří, já poděkuji za vlídné přijetí, zazpíváme Jasmín a růži a pak se všichni podepisujeme do zlaté knihy významných návštěvníků Versmoldu. Versmold je malá obec, centříčko tvoří kostel, dvě miniuličky s pár obchůdky a malinkaté náměstíčko s kavárnou a restaurací. Takže když se sem na tři dny nastěhuje skoro padesátičlenná banda, je to ve městě znát. Jsme rádi, že mají z naší návštěvy radost, Hans-Ulrich o nás pečuje, vše je velmi dobře zařízeno, tak se těšíme, až budeme moct pohostinnost oplácet. Vypadá to na červen příštího roku. Rozloučíme se s paní starostkou a máme k dobru třičtvrtě hodinku před obědem, děti tedy dostanu volno a jdou na průzkum. Brzy zjistí, že obchodů tu opravdu moc není, takže jsou na srazu s předstihem.

Pak už jdeme na oběd do školní menzy a poté nás čeká návštěva města Münster. Prý se mu říká "Město míru", to proto, že zde byl podepsán tzv. Vestfálský mír, který ukončil Třicetiletou válku. Navíc, jak brzy zjišťujeme, je to moc pěkné historické a univerzitní město. Hans-Ulrich nás pobízí k odchodu a rázným krokem vede naši skupinku směrem do centra, rád by nás provedl po pamětihodnostech a především slibuje dostatek času na rozchod a nákupy. První zastávka je v katedrále, která obsahuje od každého historického slohu něco. Základ samozřejmě románský, klenba gotická, po stěnách oltáře a oltáříčky renesanční i barokní. Interiér je světlý, hlavním stavebním materiálem je pískovec, kterého je tu prý všude v okolí dostatek. Nenecháme si ujít příležitost k zazpívání, děti se dle našich zvyklostí rozestoupí po celém obvodu hlavní lodi a krásně zpívají "Když jsi v štěstí". Než vyjdeme z katedrály, oslovují skupinku našich dětí dva náhodní posluchači, odkud jsme a tak. Máme dnes koncert, kde bude? V Alveskirchenu. Tak to je náhoda, tito lidé přímo v Alveskirchenu bydlí, prý večer rozhodně přijdou, to si nenechají ujít. Před katedrálou ještě vyfotit a Hans-Ulrich už nás opět nabádá k rychlejšímu přesunu, evidentně ho náš zpomalený sbor trochu nervuje. Proto žádám děti, aby přehodily ze šnečí rychlosti na něco trochu výkonnějšího, chápu, že jsou unavené a uchozené, ale nakonec jim zbyde málo času na ty nákupy. No, trochu se to zlepšilo, nicméně, Hans-Ulrich to vyřeší kulantně, tady je ta radnice, kde se podepsat ten mír, tamhle je další kostel a tady můžete nakupovat, sejdeme se na parkovišti. Dáme tedy rozchod a děti vezmou útokem nedaleký Primark. Po hodině a půl přicházejí usměvavé, některé dokonce ještě prošly pár pamětihodností v okolí, takže jsou i kulturně a cestovatelsky spokojené.

V autobuse na půl hodinky spočneme, než zastavíme před kostelíkem v již zmíněném Alveskirchenu. Hans-Ulrich už na nás čeká, kostel je otevřený, nastěhujeme klavír a další potřebnosti, stupně opět nebereme, využijeme schody. Nerada bych se opakovala, ale opět musím konstatovat, že všechna logistika bezvadně funguje, aniž si to musíme znovu a znovu říkat, děti berou, co je potřeba, nebo se přijdou zeptat, s čím ještě můžou pomoct. Někdo bere klavír, nástroje, pulty, ostatní jim pomůžou vzít vaky s koncertním oblečením. Další už za pomoci Petry zjišťují, kde jsou toalety a šatna. Už všechno víme, vše je nachystáno, můžeme zkoušet. Kostel má jen jednu loď, je mnohem menší než včerejší ve Versmoldu. Lavice jsou usazené přímo ke stěně, uprostřed je ulička. Takže dnešní rozestavění na Amours budeme muset vymyslet jinak. Na Echo dnes stavíme jen kvarteto, kostel je menší, tak to pohodlně uzpívají. Amours rozestavíme kolem oltáře, Laudate dominum do uličky. Ať z toho posluchači také něco mají. V závěru zkoušky už nás poslouchá dvacítka seniorů, místní sbor, který poslední dva roky vede náš hostitel Hans-Ulrich. Předem mě upozorňoval, že většina zpěváků je starší sedmdesáti let, ale zpívají rádi a od srdce, což, jak se shodneme, je to podstatné. Po zkoušce za mnou přijde a se šibalským úsměvem vypráví, že zpívají dnes nějak dobře, prý se asi chtějí vytáhnout, když slyšeli naše děti. Ty mezitím konzumují připravené pohoštění, které členky místního sboru napekly, různé slané koláče ve stylu quiche, vybíráme z mnoha druhů a vzájemně si sdělujeme, který je nejlepší. To, že se na nás místí těšili a pečlivě připravili, dokládá i cedulka na stole s pochutinami, je na ní napsáno Srdecne vitame. Dáme najevo, že nás to potěšilo, stejně tak jako dobrá večeře. Babičky jsou rády a my taky. Zbývá pár minut do začátku koncertu, všechno připraveno, můžeme. Nejprve zazní dvě písně v podání místního seniorského sboru, opravdu je to od srdce, takže se to pěkně poslouchá. Pak už nám Petr posílá d1 a začínáme "A na zemi". Kostel je úplně plný a já opět nevím, jak to dnes bude? Tleská se, nebo netleská? Naštěstí tleská a hned od začátku a místní si vůbec nezadají s vyhlášeným šumperským publikem. Od prvního momentu jsou děti ochotné vydat ze sebe vše, což obecenstvo po právu odměňuje. Za to se mu dostává pořádná porce krásné muziky ve skvělém provedení. Je poznat, že se repertoár postupně usazuje, a i když i první koncerty vycházely skvěle, dnes si užíváme, jak to krásně všechno plyne. Petr je u klavíru naprosto dokonalý. Děti navzdory únavě, předchozí hlasové zátěži i virózce, která mezi nimi od prvních dní nenápadně putuje, podávají parádní výkon. Opět ovace vestoje, nechtějí nás pustit, tak nakonec utečeme za zpěvu Černých očí. Venku odzpíváme všech sedm slok hned dvakrát, aby se dostalo skoro na každého, kdo z kostela vychází přímo do špalíru zpívajících dětí. Tak zase se to podařilo. Uf.

zpět na přehled cestopisů...