Ze sborového archivu: EP 1972 ♫

02.05.2020

Naše novější nahrávky na CD asi většina sborových příznivců zná. Ale co ty nejstarší z černých desek? Pojďme tedy sborovou diskografii trochu prozkoumat... K tomu přidáváme malý literární bonbónek - ochutnávku z připravovaných textů Tomáše Motýla, který pilně zpracovává sborovou historii a také pár fotografií z prvního sborového desetiletí.


Poslech - EP Šumperský dětský sbor, 1972:

1. Václav Felix - Tři větrné sbory - (Vítr 0:00, Vlny 1:42, Vrabčí sněm 3:15) 
2. Ilja Hurník - Slavíček (z cyklu Červnová noc) 4:53
3. Jiří Matys - Červená se muchomůrka (Alence 7:10, Na hlubině 8:27, Muchomůrka 10:56
4. Miroslav Raichl - Brusič mráz 11:31
5. Zbyněk Mrkos - Či to tota 13:10


První zkoušky
Dojmy z prvních zkoušek jsou smíšené. Jako páťákovi už mi sborové pění cosi říkalo, a když se podařilo vznešeně zazpívat, i drobný mrazík po zádech přeběhl. Stalo se tak hned v první zkoušce v písni, jejíž text začínal "Zpívejte si lesy píseň o míru", neboť tento hudební plevel byl konstruován tak, aby opravdu a především spolehlivě mrazilo. Kýč se tomu říká, ale autor byl místní a tatínek asi chtěl potěšit. Do pracovního deníku ji ani nezapsal, já si to ale dobře pamatuju. Doma jsem pohovořil, jak se těším, až budeme vyzpěvovat opravdová mnohohlasá veledíla, a táta mě hned trochu zchladil vysvětlením, že naopak budeme muset trochu couvnout, protože ty malé dušičky v první řadě vůbec netuší, která bije, a zpívající lesy by nám je brzy mohly rozehnat. Dobře, že jsem se to dověděl, protože Liška šiška pampeliška na třech opakujících se tónech by zase možná rozehnala mě.

Došlo na ni hned v další zkoušce. Nebylo jednoduché sladit možnosti dětí ze třetí třídy s představami sedmáků v poslední řadě a všemi mezi tím. Ti nebo oni se patrně místy trochu otravovali, neb v mé paměti zůstává pocit ne zcela pozorného manšaftu, což občas vedlo k mírné či větší nedůtklivosti sbormistrově. Tenkrát málokomu z nás asi přišlo nepatřičné dopouštět se šepotu a pošťuchování, kdykoli dozněl poslední tón melodie. Dnes se mi tyto chvíle vybavují s pocitem mírného studu či provinění, neboť mnohé pozdější generace začínajících dětí mi patřičně dávaly najevo, zač je toho loket, když sbormistr něco neudělá přesně tak, jak je zapotřebí. Jenže tehdy táta s dětmi začínal, mnohé se dělo metodou pokus-omyl a pěvectvo (tedy spíše pánská složka) se nemohlo dočkat, až bude přestávka. Sbormistr si šel zakouřit a my hoši jsme v zadní části sálku, kde nebyly židle, provozovali divoké reje, po očku pozorujíce, zda holky obdivně zírají. Tam, kde to zabralo, bylo možno pokračovat v oblbování cestou ze zkoušky.

První soustředění v Račím údolí
V prvním sborovém roce po Vánocích jsme už netrpělivě poskakovali před blížícím se pololetním soustředěním. Nebylo to jen tak. Předně jak se tam dostat. Pamatuji si, že přijel čumákový autobus, o němž se opakovaně tvrdilo, že disponuje třiceti šesti sedadly. Ze zprávy o průběhu soustředění a seznamů potvrzených hygienickou službou se dovídám, že soustředění se účastnilo dvaačtyřicet dětí, sedmnáct seminaristů z řad učitelů hudební výchovy, vedle nich ještě tři maminky a můj otec. Bratru třiašedesát duší. Dejme tomu, že někdo někoho ještě přivezl autem, ale moc tomu nevěřím, mezi lidem tehdy mnoho vozidel nebylo. V sobotu dvacátého šestého ledna 1963 kolem druhé odpolední natahali do autobusu židlí, co se vešlo, lyže, sáňky a nějaká větší zavazadla přivázali do střešní ohrádky, pak tam vpustili děti, za nimi natlačili dospělé a celé to zazdili nevelkým příručním harmoniem, protože v cílovém objektu nebyl klavír.

Vyjížděli jsme ještě za světla. Jízda ubíhala v povznesené náladě a patrně za velikého halasu, nebyloť tehdy ještě ničeho upracováno na poklidném sborovém cestování, jež v pozdějších dobách tolik lahodilo mým nervům i sluchu. Když autobus zastavil, byla již za okny tma, a to tma do značné míry bílá letícím sněhem, jenž s podporou silného větru uháněl rovnoběžně s terénem. Viditelnost pouze v okruhu žlutavého světla kanoucího skrze okénka čumákovce. Kterási soudružka učitelka vysokým hlasem komentovala špatnou volbu obuvi, protože lodičky ve třiceti centimetrech sněhu přílišný komfort nenabízely. Situace se mi vybavuje jako všeobecně mírně hysterická, avšak nadobyčej humorná, i majitelce problematické obuvi špetka smyslu pro srandu zůstávala. Šofér, zmítaný poryvy větru, podával střešní zavazadla okolo stojícím soudruhům mužům, kteří je přidělovali rozjařenému okolí. Soudruzi pak postavili sáňky ve směru pochodu, naložili harmonium a sáňky, na nichž spočinulo, se okamžitě potopily až na dno jindy prašné silničky. Autobus odjel, čímž nám tam nadobro zhasl, ale zrak brzy na bílé pláni rozpoznal černé kostry ovocného stromořadí lemujícího neviditelnou cestu a kdesi v dálce dokonce žlutý flíček světla na osamělém kandelábru.

Počátky spolupráce s hudebními skladateli
Repertoár, který je k dispozici v nevelké hromádce not, přestává stačit a sbor dbalý své cti musí držet krok se současnou vokální tvorbou. Tu je zapotřebí oslovit skladatele se žádostí o zapůjčení partitur. Prvním z nich, zdá se, je Jindřich Feld, jemuž tatínek píše s prosbou o zapůjčení Šesti písniček pro děti (pamětníci si vzpomenou na Paviány, Milosrdnou zemi Afriku, Šnečka či Indiány) a setkává se s velikou ochotou. Jindřich Feld odpovídá, že do měsíce písničky vyjdou tiskem a slíbí je poslat, což také neprodleně učiní. Je úsměvné sledovat vzájemné oťukávání, kdy korespondence vždy začíná opatrným "Vážený soudruhu", jakmile usouzeno, že obě strany jsou normální, pokračuje se "Vážený pane", jež brzy v mnoha případech vyústí v "Milý příteli".