Dokonalost a emoce. Dětský sbor je jako hi-tech, říká oceňovaný sbormistr (idnes.cz)
Čestným občanem Šumperka se stal nedávno exsbormistr tamního dětského sboru Tomáš Motýl. Město ocenilo jeho dlouholetou práci se sborem z české špičky a úspěchy i v zahraničí. "Je to ohromně zavazující. Podívám-li se na osobnosti, které ocenění obdržely, mám mrazení z toho, v jak úžasné společnosti jsem se ocitl. Říct, že si toho vážím, mi nepřipadá dostatečné," uvedl umělec, jenž převzal sbor po svém otci.
Jak se do názvu Šumperského dětského sboru vlastně dostali Motýli?
To jméno už v dávných dobách nějak neoficiálně patřilo ke sboru, děti i rodiče používali výraz "chodit do Motýla". My s tátou jsme se bránili tomu, aby bylo naše příjmení součástí názvu. Bylo však nutno nahradit v zahraničí dlouhé a obtížně vyslovitelné i zapamatovatelné "Šumperský dětský sbor" něčím srozumitelnějším. "Motýli" se nabízeli. Zkusili jsme to s francouzským ekvivalentem "Les Papillons", ale v zahraničí kroutili hlavou, proč nemáme český název. Tak jsme kapitulovali.
Řekl jsem si, že nějaký pěvecký kroužek jistě nebude problém. Skutečnost byla jiná, po několika zkouškách jsem si začal připadat velmi nevzdělaný.
Sboru se dařilo a daří nejen pod vaším vedením, ale také pod vedením vašeho otce a vaší nástupkyně Heleny Stojaníkové. Co to obnáší, aby byl schopný takových výsledků po celé Evropě?
Na počátku byla snaha, aby výsledek nebyl pro ostudu. Později, aby sbor dostál pověsti, které již dosáhl. Tatínek neměl velké ambice a příliš si nevěřil. Po dobrém umístění v první celostátní soutěži měl spíše starost než potěšení. Obával se, že výsledek byl souhrou náhod a že nebude schopen se sborem výkon zopakovat. Pozdější úspěchy potvrdily, že to náhoda nebyla.
Stejně jako tatínek jsme také já a moje pokračovatelka vždy dělali vše pro to, aby děti měly ze zpívání potěšení. Jak to udělat, aby vše bylo co nejlepší, je těžké vysvětlit. Snad vyjádřením, že celý proces lze přirovnat k hi-tech technologii. Pozorovatel přítomný na zkouškách by asi nejlépe pochopil, co všechno sbor i sbormistr musí podstoupit, aby každý tón zazněl, jak má, a aby výsledek zapůsobil jak technickou dokonalostí, tak emocionálním účinkem.
Měl jste jako syn zakladatele sboru nalajnované, že v něm budete zpívat a že jednou převezmete dirigentskou taktovku?
Vůbec ne. Když táta sbor založil, byl jsem v páté třídě a neměl představu, co sborové členství může přinášet. Lákalo mě, že pojedeme na soustředění, a také skutečnost, že tam bude spousta děvčat. Táta na mě nijak netlačil, abych do sboru vstoupil, byla to pouze nabídka. Zalíbilo se mi tam i z mnoha dalších důvodů a sbor jsem opustil až v necelých sedmnácti letech.
V té době docházelo k velkému rozvoji sboru a tatínkovi přibývalo práce i starostí. Viděl jsem, jaký to mělo vliv na jeho zdraví. Býval unavený, uštvaný. Zařekl jsem se, že tohle nechci a že sbormistrem za žádnou cenu nebudu.
Co se změnilo?
V roce 1975 po vysoké škole jsem začal učit na základní škole v Šumperku a ředitel školy mi doslova řekl: "Seš Motýl, uděláš mi tady sbor". Já jsem to nebral vážně. Řekl jsem si, že nějaký pěvecký kroužek jistě nebude problém. Skutečnost byla jiná, po několika zkouškách jsem si začal připadat velmi nevzdělaný. Začal jsem chodit za tátou do zkoušek, abych se přiučil sborovému řemeslu. Sbor mě tak znovu přitáhl a já pět dalších let vedle sboru školního chodil ještě pomáhat otci.
Tatínkova zdravotní situace se dále zhoršovala a hrozilo nebezpečí, že bude muset se sborem skončit. Lidé, kteří sboru rozuměli a současně měli možnosti, to nechtěli připustit. Tehdy byl sbor pod Okresním domem pionýrů a mládeže. Jeho ředitel Ctirad Medlík mi koncem roku 1980 nabídl, že mě ODPM zaměstná jako druhého sbormistra. Přestože má pomoc byla zpočátku velmi iluzorní a táta často musel napravovat nebo dodělávat to, nač jsem nestačil, vědomí, že už na práci není sám, jeho obtíže brzy odstranilo.
Jak vás otec bral jako kolegu?
Z mého dnešního pohledu byl velmi benevolentní. Když bylo potřeba, vždycky dobře poradil. Hlavním zdrojem poznání však byla každodenní spolupráce a přirozené přebírání zkušeností. Dodnes obdivuji jeho intuici a schopnost improvizace. Já měl naopak vždy tendenci mít vše dopředu rozmyšlené a připravené. Společný byl přístup k dětem, které jsme brali jako rovnocenné partnery, a tak to zůstává dál.
Když jste končil vy, nevybavily se vám události spojené s tím, když končil váš otec?
Bylo to podobné. Po desítkách let každodenního a nikdy nekončícího napětí dojdou síly a je dobře, je-li komu práci předat. Táta se rozhodl odejít počátkem devadesátých let. Po letech společného působení mi sbor předal a sám se věnoval práci s dětskými hlasy. Zpočátku napravoval začínající děti, které měly problémy s intonací, později k tomu přistoupila práce se sólisty. Mnozí z nich na počátku žádnými pěvci nebyli, ale díky jeho schopnostem se jimi stali.
O jeho zkušenosti byl pak velký zájem po celé republice. Já se začal rozhlížet po nástupci na přelomu tisíciletí. Také jsem už obtížně nacházel chuť a sílu do práce. To se projevovalo třeba neochotou účastnit se sborových soutěží, což je přesně činnost, která děti nejvíce motivuje. Měl jsem radost, když do tandemu přišla v roce 2004 Helena Stojaníková, která v minulosti ve sboru třináct let působila. Do pozice sbormistryně přišla po ukončení studií i s dalšími zkušenostmi, které získala. V roce 2017 jsem jí sbor s klidným svědomím předal, protože už pár let si vedla lépe než já.
Jak jste viděl sborovou práci v období koronavirové pandemie, kdy vláda zakázala zpívat v obavách ze šíření nákazy?
Sledoval jsem zpovzdálí, co všechno sborová online práce obnáší, a byl rád, že už se mě tato situace netýká. Udržet zájem o sbor tímto dálkovým způsobem je nesmírně náročné. Detailní práce je za podmínek, které byly, těžko uskutečnitelná. Šlo především o to, aby děti neztratily zájem a věděly, že sbor tady stále je a má o ně zájem. S tím vším si má nástupkyně poradila skvěle.
Pokračuje dál vaše spolupráce se sborem?
Nevstupuji do záležitostí souvisejících s vedením sboru a ani se sborem nenacvičuji, nevystupuji. Neumožňují mi to potíže se sluchem. Sbor sleduji zpovzdálí a těším se na nejbližší pocovidový koncert. Jinak se věnuji zpracování sborové historie, jehož výstupem má být pět dílů vypravování o zajímavých nebo důležitých věcech, které se v průběhu mých pětapadesáti let se sborem odehrály. První, možná i druhý díl vyjdou na přelomu roku k nadcházejícím sborovým šedesátinám.